O o tři roky starší Wilson („Tigrao“) Fittipaldi vždy působil poněkud robustnějším dojmem, než jeho bratr „Myška“ Emerson. Jako vzor ovšem mladšímu sourozenci sloužil nanejvýš do doby, kdy i Emerson směl začít závodit s automobily. Hned prokázal větší talent a odhodlanost.

Postup obou bratrů na národní brazilské scéně se shodoval. Wilson začal v motokárách, následně přestoupil na monoposty Formule V a současně na všechny možné odrůdy jihoamerických závodních speciálů. Vedle toho vedl velmi úspěšný podnik, který se zabýval přípravou závodních vozů všeho druhu.

Wilson Fittipaldi (BRA)

Vlastně to byl Wilson, kdo jako první okusil chladnou evropskou scénu. Jeho pokus o úspěch ve formuli 3 v polovině šedesátých let ovšem nevyšel a podruhé se o štěstí v Anglii pokusil až v roce 1970. To se již nacházel hluboko ve stínu úspěchů mladšího bratra. Tentokrát to byl on, kdo „šel po stopách“ sourozence a trpělivě si klestil cestu přes formuli 3 a formuli 2 až do vozu Grand Prix. Často sice patřil mezi nejrychlejší, nikdy ale nedokázal udeřit tak oslnivě jako Emerson.

Ve světovém šampionátu formule 1 debutoval Wilson roku 1972 v týmu Brabham Bernieho Ecclestonea. Jeho sponzoři mu chtěli zaplatit jen pár závodů ve třetím voze vedle Grahama Hilla a Carlose Reutemanna, ale Fittipaldi se tak dobře a rychle zabydlel, že nakonec vyrazil do deseti Velkých cen, z nichž čtyři ukončil mezi prvními deseti. Wilson spíše splňoval klišé klasického „horkokrevného zběsilce z jihu“ a občas v kritickém okamžiku ztratil nervy. Když ovšem vše běželo dle plánu, tak se dokázal vyznamenat i vyrovnaným stylem a velkým porozuměním pro techniku.

Brazilská veřejnost a sponzoři byli nadšeni Emersonovým titulem a pro sezonu 1973 se našly peníze pro kompletní sezonu ve formuli 1 i pro krajany Carlose Paceho a Wilsona. Starší Fittipaldi znovu podepsal vedle Reutemanna u Brabhamu a tentokrát dokázal dvakrát dojet pro body. V Argentině skončil šestý a v Německu dojel těsně před bratrem jako pátý. Tento výsledek z Nürburgringu měl zůstat nejlepším umístěním jeho kariéry. Vedle formule 1 startoval pravidelně i ve formuli 2 a roku 1973 vyhrál nemistrovský podnik v Misanu.

Motorsport byl tehdy v Brazílii tak populární, že se Wilsonovi podařilo najít finance pro jeho velký sen – „Národní tým“ formule 1. Sdružení cukrovarů Copersucar ho vybavilo dostatkem peněz, aby mohl po celý rok 1974 tento projekt vyvíjet. Starý přítel Ricardo Divila nakreslil monopost Copersucar (či Fittipaldi) FD01 a Wilson se s ním vrhl na konkurenci ve světovém šampionátu. Výsledky ovšem nebyly valné. Stavět vůz v Brazílii a nasazovat jej po celém světě se prokázalo jako zvláště obtížné.

Wilson si ovšem udržel náklonnost Copersucaru a začátkem sezony 1976 ohromil svět nečekaným dealem. Sám se od té doby chtěl soustředit na vedení týmu, zatímco do kokpitu „brazilské chlouby“ usedl jeho hvězdný bratr! Projekt sourozenců Fittipaldů se ve formuli 1 držel až do roku 1982, nikdy ovšem nedosáhl konkurenceschopnosti, kterou si Wilson při jeho křtu sliboval. Po několika letech ztratila stáj nejen sponzory, ale i Fittipaldiové velkou část svého renomé a peněz.

Wilson se poté raději věnoval obchodům a závodní scéně doma. Nepravidelně a výjimečně sám usedal za volant vozů ve sportovních závodech. Mimo to mohl sledovat a podporovat slibnou kariéru svého syna Christiana. Ten se skutečně může poohlédnout po větších úspěších, než jeho otec. Roku 1991 vyhrál šampionát F3000 a postoupil do formule 1, kde jezdil v letech 1992–1994 za Arrows a Minardi. V Kyalami, Aidě a na Hockenheimringu dokázal dojet jako čtvrtý a poté odešel do USA, kde si vedl ještě lépe. Roku 1995 dojel druhý v Indianapolisu a v ChampCarech vyhrál dva závody. Po dvou těžkých nehodách ale opustil monoposty a stal se jedním z nejlepších jezdců sportovních prototypů. Klasické 24h v Daytoně vyhrál hned dvakrát.

Ale zpět k Emersonovi a Wilsonovi. Fittipaldiové jsou po Michaelovi a Ralfovi Schumacherovi nejúspěšnější dvojicí sourozenců dějin formule 1. Jen těmto dvěma rodinám se podařilo dojet na bodech.

Text: Roman Klemm (redakčně korigováno), foto: Roman Klemm