Navazujeme na náš první díl, kde jsou popisovány závodní série A1 o „Cenu Louise Chirona“, A2 o „Cenu Juana Manuela Fangia“ a B o „Cenu Juana Manuela Fangia“.

Ve druhé části jsou popsány závodní série C o „Cenu Vittoria Marzotta“, D o „Cenu Jackieho Stewarta“ a E o „Cenu Nikiho Laudy“.

Série F pro vozy F1 z let 1977 až 1981 o „Cenu Gillese Villneuvea“

V kvalifikaci překvapil především Brit Max Smith-Hilliard, který postavil svůj Fittipaldi F5A na pole position před favority jako Michaela Lyonse (Hesketh 308E, 1977, ex-Rupert Keegan), Davida Shawa (Williams FW06, 1978, Ex-Alan Jones) a Michaela Cantillona (Tyrrell 010, 1980).

Smithe-Hilliarda ale štěstěna opustila již v nedělním zahřívacím kole, po kterém odstavil svůj „Copersucar“ s defektem v boxech. Takovou příležitost si několikanásobný vítěz tohoto podniku Michael Lyons nenechal ujít a s přehledem vyhrál. Stejně tak jasně si Cantillon dojel pro druhé místo. O to urputněji zápolili Philip Hall (Theodore TR1), Lee Mowle (Lotus 78) a Jamie Constable (Shadow DN8) o třetí pozici na pódiu. Překvapivě rychlý Ralt Theodore (Rosberg, Cheever a Daly se s touto ošklivkou roku 1978 lopotili většinou marně) se z této skupiny ovšem rozloučil v 11. kole, když co si nalomil o svodidla v Nogues závěs. O 4 kola později stál s defektem i Jonesův bývalý Shadow.

Lyons vyhrál své jediné zlato víkendu s náskokem 4 sekund.

Výsledek Série E:

1. Michael Lyons, Hesketh 308E, 1977
2. Michael Cantillon, Tyrrell 010, 1980
3. Lee Mowle, Lotus 78, 1977
4. Frederic Lajoux, Arrows A1B, 1978
5. Steven Brooks, Lotus 81, 1980
6. Frits van Eerd, Fittipaldi F7, 1980

Série G pro vozy F1 z let 1981 až 1985 o „Cenu Ayrtona Senny“

V nově zavedené třídě G o „Cenu Ayrtona Senny“ byl přihlášen jen jediný vůz z Brazilcovy doby ve F1, Tyrrell 012 s rychlým specialistou Martinem Strettonem v kokpitu. Ani ten se ale na start nedostal, když po srážce s nepozorným Američanem Kenem Tyrrellem na Tyrrellu 011 (jaká to shoda jmen!) a následujícím letem do svodidel Rascasse, zbyla již po pátečním tréninku z vozu jednoho z favoritů jen hromádka šrotu.

Na špičce tedy mohly kralovat Lotusy. Marco Werdner postavil svůj Mk 87B na pole position před Lyonsův Mk 92 a Padmoreho 88B. Všechny vozy byly připraveny německým specialistou Chromecars. Homogenitu vozů v lakování JPS narušoval jen oranžový Arrows Davida Shawa na 3. místě.

Werner věděl, že se vůči Lyonsovi musí prosadit perfektním startem, což se mu podařilo. Lyons s Padmorem na Němce brzy ztratili asi 2 sekundy a Marco, který zde v mladých časech jednou vyhrál GP Formule 3, si mohl u vyhlašování se slzami v očích vyzvednout cenu – figurku Senny. Závod narušila 5 kol před cílem vážná nehoda Shawa. Na rovince před „tabákovou zatáčkou“ se na jeho voze něco zlomilo a Brit vážně poničil svůj Arrows letem do svodidel. Na krásném čtvrtém místě tak dojel bývalý jezdec GT Masters a DTM Frank Stippler na Alfě Romeo 182.

Výsledek Série G

1. Marco Werner, Lotus 87B, 1982
2. Michael Lyons, Lotus 92, 1983
3. Nick Padmore, Lotus 88B, 1981
4. Frank Stippler, Alfa Romeo 182, 1982
5. Katsu Kubota, Lotus 91, 1982
6. Ken Tyrrell, Tyrrell 011, 1982

Text a foto: Roman Klemm

Navazujeme na náš první díl, kde jsou popisovány závodní série A1 o „Cenu Louise Chirona“, A2 o „Cenu Juana Manuela Fangia“ a B o „Cenu Juana Manuela Fangia“.

Vyhrát v Monaku, „to je něco“ a tak se v osmi vypsaných třídách bojovalo skutečně na ostří nože na trati, která nepromine ani nejmenší chybičku, což dokumentovaly hromady „trosek v boxech“…

Série C pro sportovní vozy s motorem vepředu postavené letech 1952 až 1957 o „Cenu Vittoria Marzotta“

V této třídě startovala jediná účastnice, která rozuměla mému „Přeju hodně štěstí…“ – rychlá Slovenka s německou licencí Katarina Kývalová. Startovala tradičně na voze Cooper Jaguar T33 z roku 1954. Kvalifikovala se do středu pole („Ne, letos zde nepojedu mezi top 5 jako před rokem“), zatímco se na špičce ke startu seřadily Cooper Jaguar T38 Frederica Wakemana a Maserati 300S Lukase Halusy. Sportovní vozy vyrazily do závodu jako jediné pole víkendu letmým startem a hned od prvních metrů se především jednalo o souboj Brita Wakemana s Rakušanem Halusou. Krotitel cooperu při tom předvedl ocelové nervy a neustále dorážejícího Halusu udržel za sebou po celý závod. V cíli měl náskok 1,5 sekundy. Katarina Kývalová dojela jako čtrnáctá a Claudia Hürtgen skončila pátá.

Výsledek Série C

1. Frederic Wakeman, Cooper Jaguar T38, 1955
2. Lukas Halusa, Maserati 300S, 1955
3. Guillermo Fierro-Eleta, Maserati 300S, 1957
4. Niklas Halusa, Jaguar D-Type, 1954
5. Claudia Hurtgen, Maserati 300S, 1955
6. Richard Wilson, Maserati 250S, 1957

Série D pro 3litrové F1 z let 1966 až 1972 o „Cenu Jackieho Stewarta“

Pozorovatelé museli dojít k názoru, že čím rychlejší vozy dané třídy startovaly, tím hruběji či brutálněni se s nimi zacházelo. Nebo přeci jen někteří jezdci překročili hranice svého talentu…? Kvalifikace Série D musela být hned dvakrát přerušena, ale chybovali vyslovení profíci. Nejdříve pochroumal Japonec Kubota svůj Lotus 72 a také svou nohu o svodidla „tabákové zatáčky“, pak skončila v bariéře St. Devote Hürtgen a jeho Ferrari 312.

Angličana Stuarta Halla to nerozházelo a zajistil si na McLarenu M19A (1971, ex-Dennis Hulme) nedělní pole position před Matrou MS120C (1972, ex-Chris Amon) Argentince Jordana Grogora. Neztrapnil se ani „přírůstek“ v historickém sportu Esteban Gutierrez. Bývalý pilot F1 týmů Sauber a Haas si na svůj BRM P153 (1970) po velkém krajanovi Pedro Rodriguezovi v páteční trénink mohl kvůli defektu převodovky zvykat jen pár kol, ale v sobotu předvedl, že umí a třetím časem se zařadil před specialisty Lyonsem (Surtees TS9) a Shawem (March 721).

Na špičku pomohl Grogorovi v neděli po startu jen velmi optimistický odpich (za předčasný start byl později penalizován). Modrá Matra tedy vedla před McLarenem a BRM, oba v lakování Yardový. Hall ovšem nemínil zůstat druhý a riskantně Grogora v „tabákové zatáčce“ předjel. Poté upaloval směrem jasného triumfu. Dobře naladěný Gutierrez se držel v Grogorově závětří, než se mu v „nové šikaně“ u přístavu znovu rozdrolila převodovka. Po penalizaci Grogora byl jako druhý hodnocen Michale Lyons na surteesu. Hůře dopadl David Shaw, když v předposledním kole ošklivě poničil svůj Luigim Ciolanim designovaný Eifelland March 721 v „tabákové zatáčce“. Ta se v letošním představila jako obzvláště kritická.

Výsledek Série D

1. Stuart Hall, McLaren M19A, 1971
2. Michael Lyons, Surtees TS9, 1971
3. Jordan Grogor, Matra 120C, 1971
4. Matthew Wrigley, March 721G, 1972
5. Max Smith-Hilliard, Surtees TS9B, 1971
6. Franco Meiners, Ferrari 312B3, 1972

Série E pro vozy F1 z let 1973 až 1976 o „Cenu Nikiho Laudy“

Stuart Hall prožíval v Monaku 2022 „víkend svého života“ a byl i v této třídě nejrychlejším v kvalifikaci, když přechod na novější McLaren M23 (1973, ex-Peter Revson) zvládl na výbornou. Jeho „prach polykali“ vynikající bývalý jezdec F1 a IndyCarů Roberto Moreno (1974, Lola T370, ex-Graham Hill), 3násobný vítěz 24h Le Mans Marco Werner (Lotus 76 z roku 1974) a specialisté Michael Lyons (McLaren M26) a Nick Padmore (Lotus 77).

Hall, vybičován ještě čerstvým vítězstvím před hodinkou, vyrazil výborně do závodu na 18 kol. Za to Moreno si vše zkazil, když pustil spojku příliš brzy a musel přibrzdit právě když světla zhasla. Tak se Werner s Lyonsem pohotově prohnali kolem něj. Werner se poté agresivně zakousl do Halla. Brita ale opět nic nedokázalo rozházet, ani nehoda Goetheho Tyrrellu 007 s Lottiniho Surteesem TS19 v Rascasse, po které se neutralizovalo. Werner se mu dostal znovu nebezpečně blízko, Hall ovšem nebyl k poražení, jak později Němec přiznal: _„Naše auto se chovalo výborně, na Stuarta jsme dnes ale neměli.“_Podobně napínavě proběhl trojboj o třetí místo mezi Lyonsem, Padmorem a Morenem.

Do závodu nastoupili i další dva bývalí borci F1: Jean Dennis Deletraz dojel na Shadow DN3 (1974) devátý a Emanuele Pirro odstavil svůj Shadow DN1 po Grahanmovi Hillovi již po dvou kolech. Pirro hodnotil: „To auto prostě nesedí a je pomalé. Asi jsem si pro letošek nevybral dobře…“

Výsledek Série D

1. Stuart Hall, McLaren M23, 1973
2. Marco Werner, Lotus 76, 1974
3. Michael Lyons, McLaren M26, 1976
4. Nick Padmore, Lotus 77, 1976
5. Roberto Moreno, Lola T370, 1974
6. Matthew Wrigley, Penske PC3, 1975

Text a foto: Roman Klemm

„Historique“ se letos konala již po třinácté a na nevinně od doby svého debutu jednoznačně ztratila. Dnes tu sice pořád ještě jezdí „historické vozy“, ovšem de facto v novém stavu a přitom s profesionály za volantem. Vyhrát v Monaku, „to je něco“ a tak se v osmi vypsaných třídách bojovalo skutečně na ostří nože na trati, která nepromine ani nejmenší chybičku, což dokumentovaly hromady „trosek v boxech“…

Série A1 pro předválečné vozy Grand Prix o „Cenu Louise Chirona“

Této třídě dominovaly, tak jako i v minulých sezonách, britské vozy ERA. Američan Mark Gillies (typ E3A z roku 1934, ex-Raymond Mays) vyrval pole position doslova v poslední vteřině Britovi Nickovi Toplissovi (na o jeden rok mladším E4A, ex-Bob-Gerard). Závod musel za normálních okolností patřit těmto dvěma statečným borcům (jezdí se bez ochranného oblouku a bezpečnostních pásů), protože obě Maserati 6CM Švýcara Sinipoliho a Skota Sergisona měly již značný časový odstup.

V neděli museli jezdci absolvovat jen desetinku ze 100 kol, které zde první Grand Prix roku 1929 měřila a tak mohou nejlépe ohodnotit výkony tehdejších borců. Topliss vše vsadil na raketový start a skutečně se mu podařilo vyrazit před Gilliesem. Hned v prvním kole mu „napařil“ 4 sekundy. Pronásledovatelé s oběma hlavními konkurenty beztak brzy ztratili kontakt. Gillies se nevzdával a brzy byl zpět v závětří modrého vozu. Topliss věděl, že musí do toho dát vše. Dvě kola před koncem brzdil v St. Devote pozdě, tedy příliš pozdě a „vsadil“ svůj vůz do bariéry! Šťastný Gillies si tedy dosprintoval pro prvenství, přičemž měl minutový náskok na Anthonyho Sinipoliho (Maserati po Harry Schellovi) a Brita Patricka Blankeney-Edwardse (Franez Nash z roku 1935).

Výsledek Série A1

1. Mark Gillies, ERA R3A, 1934
2. Anthony Sinipoli, Maserati 6CM, 1936
3. Patrick Blankeney-Edwards, Frazer Nash, 1935
4. Ewen Sergison, Maserati 6CM, 1936
5. Charles Nearburg, Alfa Romeo Tipo B, 1934
6. Martin Halusa, Bugatti 35B, 1927

Série A2 pro vozy Grand Prix s motory vpředu postavené do roku 1961 o „Cenu Juana Manuela Fangia“

Německá profesionálka Claudia Hürtgen převzala volant drahocenného Ferrari 246 Dino (asi nejdražší vůz podniku z roku 1960, ex-Phil Hill) od „pantoflového fabrikanta“ Alexe Birkenstocka teprve těsně před kvalifikací a trochu tak pomátla nejen fandy, ale i speakry a časomíru. V kvalifikaci Němka podala jedoucí doslova „s otevřeným hledím“ své přilby senzační výkon a ani závěrečný útok Tonyho Wooda (Tec Mec z roku 1959) ji nepřipravil o pole position. Její náskok činil jen 0,3 s a hned za nimi číhal výborný specialista Guillermo Fierro-Eleta na jeho Maserati 250F (1957, ex-Maria Teresa de Filippis).

Hürtgen, která právě zde roku 1993 ve formuli 3 přežila zlou nehodu s zraněním ruky, nezaváhala na startu. Usadila se na špičce před dorážejícími Folchem-Rusinolem (Lotus 16), Woodem a Fierro-Eletou. Ve druhém kole se rychlý Wood posunul na druhou pozici a závod se od té chvíle stal duelem obou rudých vozů. Pilotka známá z GT Masters držela na Brita sekundový náskok a především při předjíždění opozdilců si počínala trochu šikovněji, prostě více riskovala.

Dvě kola před koncem pak v zatáčce Nogues chyboval Michael Birch na Connaughtu a piloti dvou lotusů za ním se mu nestačili vyhnout. Závod musel být pro zatarasenou trať předčasně ukončen. Hürtgen brečela štěstím: „Od smolného roku 1993 mám s touto tratí otevřený účet. Teď je vyřízen. Kdo by řekl, že mne právě zde potká takové štěstí…!“

Výsledek Série A2

1. Claudia Hürtgen, Ferrari 246 Dino, 1960
2. Tony Wood, Tec Mec F415, 1959
3. Guillermo Fierro-Eleta, Maserati 250F, 1954
4. Andrew Haddon, Scarab F1, 1960
5. Max Smith-Hilliard, Lotus 16, 1958
6. Lukas Halusa, Maserati 250F, 1954

Série B pro 1,5litrové vozy F1 a F2 z let 1961 až 1965 o „Cenu Grahama Hilla“

Američan Joe Colasacco výborně zúročil sílu svého 12válcového Ferrari 1512 (1964, ex-Surtees a Bandini) a prosadil se v kvalifikaci v poli 27 vozů o 1,1 sekundy před Lotusem Climax 21 (1961, ex-Jim Clark) Marka Shawa. Drakeho Cooper T71 a Buhoferův Lotus 24 měly již znatelnější odstupy, takže Colasacca mohla v neděli zastavit jen vlastní chyba nebo technika…

Ohromné pole se seřadilo ke startu již v neděli v 8:00 h ráno a především Shaw měl proti Colasaccovi roli favorita. Ve sprintu do první zatáčky se Američan prosadil jen těsně, Shaw ovšem i v dalším průběhu závodu předvedl neobyčejnou odhodlanost a agresivitu, což fandům předvedlo klasický duel Ferrari–Lotus. Britové jakoby přes noc „vdechli“ svému climaxu více výkonu a Shaw se v 8. z 10 kol v St. Devote riskantní akcí skutečně posunul na špičku. Angličan jel opravdu na hranici mžností, což se mu ovšem o kolo později na stejném místě vymstilo. Pod tlakem červeného Ferrari probrzdil a skončil v bariéře! Favorit Colassaco se tedy nakonec přeci jen prosadil.

Výsledek Série B

1. Joe Colasacco, Ferrari 1512, 1964
2. Christopher Drake, Cooper T71, 1964
3. Andrew Beaumont, Lotus 24, 1962
4. Dan Collins, Lotus 21, 1961
5. Nick Taylor, Lotus 18, 1960
6. Philipp Buhofer, Lotus 24, 1962

Text a foto: Roman Klemm

Nic proti talentu dominujícího černouška a jeho „klekavým“ bezcharakterním nohsledům v aktuální formuli 1 – Monaco Grand Prix Historique, to je jiný svět! Vedle závodu sportovních vozů čekaly v neděli odpoledne na znalce dvě bitvy formulí 1 z let 1973–76 a 1977–80, tedy z dob, kdy ještě závodili opravdoví chlapi v opravdové formuli 1.

Ne, na rasistické demonstrace krátce před startem neměl žádný z borců čas ani myšlenky. Ke krocení silných 600koňových motorů usazených do aluminiových skořápek ulicemi Monaka jezdec potřebuje notnou dávku koncentrace a odvahy. Tedy něco, co bylo ještě před 40 lety v Grand Prix důležitější, než předepsané politické smýšlení. Jean Alesi s Marcem Wernerem předvedli to, co pravděpodobně zůstane nejlepším závodem F1 sezony 2021, i když jejich duel nakonec skončil trpce.

Serie C o Trofej Vittoria Marzotta

Katarina Kývalová byla výborná, dojela pátá!

„Trofej Vittoria Marzotta“ se jede na počest ročníku 1952, kdy ACM uspořádal svou velkou cenu výjimečně pro sportovní vozy a Ital, tehdy na Ferrari 225, závod vyhrál. Z Česko-Slovenského hlediska byl první odpolední závod zajímavý především proto, že se do něj kvalifikovala na výborné 4. startovní pozici v Německu žijící slovenská rodačka Katarina Kývalová. Před jejím Cooperem Jaguaru T33 stály pouze obě favorizované Maserati 300S Španěla Guilherme Fierra-Elety (dopoledne vyhrál závod F1 vozů postavených do roku 1961) a Brita Davida Harta. Ve druhé řadě s Kývalovou byl Jaguar D Type rakouského specialisty Niklase Halusy. Za zády měla 12 dalších soupeřů.

Na startu si nejšikovněji počínal Hart, za kterého se poněkud optimistickým odpichem zařadil Halusa, výborná Kývalová se z prvního kola vrátila jako třetí. Za sebou ovšem měla tvrdě útočící Jaguar Nicolase Berta a Maserati Michiela van Duijdendijka. Ve třetím kole ji v tunelu předjel Belgičan a téměř ve stejný okamžik zahodil Hart možné vítězství, když ohnul svůj Maserati o svodidlo v Rascasse.

Na špičce se mezitím usadil vítěz kvalifikace Fierro, ovšem byl pod neustávajícím tlakem Halusy. Maserati proti Jaguaru, jaká ti klasická konstelace, za které Fierro musel používat výhradně obranné stopy!

Šesté kolo bylo ve znamení destrukce statisícových hodnot, když havarovali u koupaliště Frazer Nash TF Američana Grause a bývalý Maserati A6GCS Marie Terezy de Filippisové s Francouzem Ballym v kokpitu. Fierro se při tom dokázal lehce odpoutat od Halusy a Kývalová před sebe musela pustit Maserati Němce Uliho Schumachera.

Španěl Fierro-Eleta poté slavil své druhé vítězství dne, senzační Katarina Kývalová se mohla těšit z krásné a zasloužené 5. pozice.

Výsledky GP Monaco Historique 2021 – Trofej Vittoria Marzotta

1. Guillermo Fiero, Maserati 300S
2. Niklas Halusa, Jaguar D Type
3. Nicolas Bert, Jaguar C-Type
4. Ulrich Schumacher, Maserati A6GCS
5. Katarina Kývalová, Cooper-Jaguar T33
6. Michiel van Duijvendijk, Maserati A6GCS

Série F o Trofej Nikiho Laudy

Marco Werner okraden pořadatelem o vítězství?

Třída F obsahovala nejen naprosto senzační vozy zlaté éry F1 z let 1973–76, ale i mnoho velkých jmen v kokpitech. Marco Werner, vítěz Le Mans, si v Nilssonově Lotusu 77 z roku 1976 vybojoval pole position. Hned za ním ovšem číhal nadmíru motivovaný Jean Alesi v Laudově Ferrari 312B z roku 1974, samozřejmě s Villeneuveho magickým startovním číslem #27. Neméně motivovaný byl Michael Lyons (vítěz Série E) v Huntově McLarenu M26. Ze čtvrtého místa startoval mlaďoučký a rychlý pilot Porsche Cupu Julian Andlauer v Merzariově March 761. Bývalý pilot Pacifiku- a Larrousse-F1 Jean-Denis Delétraz kvalifikoval monopost Hesketh 308B jako 7. a René Arnoux, superstar Renaultu a Ferrari, zaplatil za 11. čas rozbitým Ferrari 312B v zatáčce „Tabaco“ a již se neúčastnil závodu.

Werner i Alesi dobře věděli, jak rozhodující bude dosprintovat jako první do úvodní zatáčky u kaple St. Dévote. Silná ega obou pilotů je nechala zapomenout na skutečnost, že se jedná „pouze“ o historický závod a vítěz GP Kanady 1995 se s tímto úkolem vypořádal lépe, než 3násobný šampion Le Mans.

Po prvním z 18. kol závodu vedl Alesi těsně před Wernerem, Lyonsem a Andlauerem. Rudý 12válec byl od té doby na defenzivní stopě široký jako „stěhovák“ a šikovně blokoval černo-zlatý JPS Lotus kličkující nervozně za ním, což Lyons s Andlauerem pozorovali ze vzdálenosti asi 100 metrů. Motorsport at its best – lépe to prostě nejde! Alesi znovu objevil divokost a krajní odhodlání svého mládí, vlásenku „U nádraží“ nebral po obrubníku, ale po chodníku(!), opozdilce nepředjížděl, ale tlačil z cesty! Pět kol před cílem ohobloval na hranici přilnavosti jedoucí Werner svodidla u koupaliště, přesto byl již v příštím kole v tunelu zase vedle Alesiho. Francouz ale mohl před šikanou brzdit o rozhodující desetinku později.

Tři kola před cílem přišlo neuspokojivé rozuzlení. Při akceleraci z poslední zatáčky Noghés se Alesi zjevně přeřadil, těsně následující Werner se mu nestačil vyhnout a poslal Francouze do boxové zídky. O další kolo později odložil Pierre Lottini svůj Surtees TS19 do svodidel před Hotelem de Paris a závod byl předčasně ukončen.

K hlubokému rozhořčení Wernera poté ředitelství ACM rozhodlo, že ho penalizuje za kolizi s Alesim 15 sekundami a „vítězem“ prohlásilo Lyonse! Sportovec Lyons poté se slovy „Its yours“ odevzdal zlatý pohár Němcovi.

Jaký to trpký konec pravděpodobně nejlepšího závodu F1 sezony 2021!

Výsledky GP Monaco Historique 2021 – Trofej Nikiho Laudy

1. Michael Lyons, McLaren M26
2. Julian Andlauer March 761
3. Marco Werner, Lotus 77
4. Lukas Halusa, McLaren M23
5. Axcil Jefferies, Token RJ02
6. Jean-Denis Delétraz, Hesketh 308B

Série G o Trofej Gillese Villneuva

Michael Lyons potřetí…

Podnik Monaco Historique tradičně zakončuje závod „nejmladších vozů“ a těmi jsou od sezony 2018 formule 1 postavené v letech 1977–80, tedy v období wing-carů.

Michael Lyons tedy rychle odložil právě získaný vavřínový věnec a skočil do Keeganova Heskethu 308E, aby se pokusil o třetí prvenství motoristického víkendu. V cestě mu při tom ovšem stál jihoafrický poleman Jordan Grogor ve zlatém Arrowsu A3. Druhou řadu za nimi vytvořily Tyrrelly 010 Evense Stievenarta a Mika Cantillona. Člověk si při tom mohl vzpomenout na start v Monaku roku 1980, kdy Derek Daly v St. Dévote přistál na kolegovi Jarierovi, oba seděli právě v těchto tyrrellech. Počítat se mohlo i s Alainem Ferté. Bývalý vítěz Monaco GP de F3 se právě vrátil do kokpitu a na svůj arrows se teprve úspěšně zvykal.

A zase tu byl nervy drásající start, který je v Monaku důležitější než kde jinde. Nejprve se zdálo, že se prosadí Grogor, jakmile ale piloti zařadili druhý rychlostní stupeň, proletěl Lyons kolem něj do vedení. Grogor pak v prvním kole v zatáčce „Tabaco“ zadním kolem „políbil“ svodidla. Když ale Lyons ve druhém kole chyboval v šikaně, byl Arrows zase v Heskethově závětří. Další klasický duel ulicemi Monte Carla, při kterém si Grogor o Lyonse v 6. kole ve vlásence ohnul přední spoiler.

Daleko za lídry držel třetí místo Stievenhart a „zahřátý“ Ferté se posunul kupředu na 4. místo.

Báječný postup předvedl i Ligier JS11/15 Mattea Ferrera-Azy (pamatujete ho z Mostu?). Startoval po problémech v kvalifikaci až z poslední pozice, ale po polovině závodu již byl sedmý. Právě v půlce závodu musel svůj vůz se zlomeným zadním závěsem odstavit Grogor, což Lyonsovi otevřelo zcela volnou cestu ke třetímu triumfu dne.

Pozornost fandů se proto soustředila na boj o druhé místo mezi oběma Tyrrelly 010 a Arrowsem Alaina Fertého. Sedm kol před cílem si ale bývalá francouzská naděje rozpárala o svodidlo hned dvě pneumatiky najednou.

Dvě kola před cílem si oba piloti Tyrrellů vzpomněli na své „historické poslání“ a kolidovali! Stievenhart skončil v bariéře poslední zatáčky, zatímco Cantillon mohl pokračovat. Znamenalo to třetí místo pro výborného Ferrera-Azu na krásném Ligieru v barvách Gitanes.

Výsledky GP Monaco Historique 2021 – Trofej Gillese Villneuva

1. Michael Lyons, Hesketh 308E
2. Mika Cantillon, Tyrrell 010
3. Matteo Ferrer-Aza, Ligier JS11/15
4. Jamie Constablke, Shadow DN8
5. Steven Brooks, Lotus 81
6. Patrick D’Aubreby, March 761

Další Monaco Historique se koná již příští rok, 15. května – ACM se tím vrátí ke svému dvouročnímu rytmu.

Text a foto: Roman Klemm

Na úvod bych rád použil trefného výroku velkého rakouského Čecha, Járy Cimrmana: „Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit. Monaco Grand Prix Historique je prostě nejlepším motoristickým podnikem světa – a to s velkým, ba obřím odstupem!“ Je prostě faktem, že nikde jinde nelze shlédnout historii našeho sportu v tak objemném množství a především na tak autentickém místě. K tomu se přidružuje jako vždy perfektní organizace Automobile Clubu de Monaco a skutečnost, že se již dávno nejedná o demonstrační přehlídku, ale o závodění na ostří nože.

Ze známých politických důvodů musel ACM roku 2020 na tento binnuální podnik zanevřít, letos ale mnohé dohnal. Dobrá, účastníků bylo méně a i místa diváků musela být limitována na 6 500 (vstupenky směli koupit jen občané Monte Carla, zaměstnanci tamních podniků nebo lidé ubytovaní v hotelech Monaka), přesto ale 12. „Historique“ byla podnikem plným senzačních dojmů.

Od 9:00 h až do polední přestávky burácely mezi St. Dévote a tunelem motory vozů dle Sérií B, A, D a E.

Série B o Trofej Juana Manuela Fangia

První zlatý pohár víkendu získal Fangiův mistrovský stroj Maserati 250F

První závod za grandiozního slunečního rána na Cote d´Azur smělo absolvovat sedm vozů F1 a F2 postavených před rokem 1961. „K mému vozu se chovám jako ke své vlastní matce,“ poznamenal s úsměvem španělský podnikatel a poleman Guillermo Fierro o vztahu ke svému drahocennému Maserati 250F. Na startu si příliš mnoho důkazů lásky nemohl dovolit – rychlý Brit Max Smith Hilliard na Lotusu 16 totiž čekal na jeho nejmenší zaváhání.

Fierro, který zde roku 2018 dojel pátý, nezaváhal a katapultoval svůj rudý vůz jako první do závodu na 10 kol, zatímco zelený Lotus hned ztratil 4 pozice. Hilliard, startující v přilbě designu Grahama Hilla a ve voze, se kterým zde velký anglický „Král Monaka“ nastoupil roku 1959, ovšem dokázal neobyčejnou agresivitu a již ve druhém kole byl třetí za senzačním Ferrari 246 Dino (1948) obuvnického magnáta Alexe Birkenstocka. Do 3. kola vjel Brit již jako druhý, s odstupem 10 sekund na lídra Fierra. Britský uzenář v posledním Chapmanově monopostu s motorem vepředu ovšem bojoval s tupými zbraněmi. Na startu se mu porouchala převodovka a odstup na Španěla se mu nedařilo snižovat. Právě naopak Birkenstock a jeho 1,7milionové Ferrari ho neztratili z dohledu a cílem projeli jen o 2 sekundy za Lotusem.

Čtvrtý dojel Rakušan Martin Halusa v dalším Maserati 250F v dobovém lakování soukromého týmu Jeana Behry, před modrým Talbotem Lago Němce Klause Lehra a stejně tak ve francouzské modři lakovaným Gordini T11/15 Jeana Ballyho. Julia de Baldanza, jediná žena v poli, skončila s kolem ztráty na jejím Maserati A6GCM sedmá.

Zajímavá byla první reakce Fierry v cíli, neboť se Hilliardovi téměř omluvil za to, že mu hned tak ujel.

Výsledky GP Monaco Historique 2021 – Trofej Juana Manuela Fangia

1. Guillermo Fiero, Maserati 250F
2. Max Smith Hilliard, Lotus 16
3. Alex Birkenstock, Ferrari 246 Dino
4. Martin Halusa, Maserati 250F
5. Klaus Lehr, Talbot Lago, T26C
6. Jean Bally, Gordini T11/15
7. Julia de Baldanza, Maserati A6GCM

Série A o Trofej Luise Chirona

Dvojitý úspěch pro „domácí“ francouzskou modř

První vítěz Monacké Grand Prix byl roku 1929 Angličan William Grover („Williams“) na černém Bugatti 35B. Proto nesmějí vozy předválečné éry při „Historique“ chybět. Poleman Patrick Blankeney-Edwards se řídí životním krédem „s ničím nejezdím pomalu!“ a kvalifikační čas jeho Frazeru Nash byl o 2 sekudny lepší než druhého Talbotu Lago Christiana Trabera ze Švýcarska – role favorita 13členné Série A tedy byla dána.

Blankeney nehodlal ani tentokrát jezdit pomalu a z prvního kola se vrátil s náskokem 3,5 sekundy na Trabera a Bugatti 35B Niklase Halusy. Také Herr Traber je ovšem „sportsmanem“, který si svůj Talbot Lago nejen „může dovolit“, ale umí ho i výborně ovládat. Na soupeři dosti zaolejované trati nenechal lídra ujet a tlačil se na něj pořád výrazněji. V 6. kole pak Blankeney při výjezdu z vlásenky „U nádraží“ skutečně nemohl najít rychlostní stupeň a Traber ho ještě před vjezdem do tunelu na špičce vystřídal. O málo později Blankeney se zadřenou převodovkou vzdal a cesta byla volná pro dvojitý triumf „domácích“ výrobců. Traberův Talbot Lago T150C vyhrál s náskokem 25 sekund na Halusův Bugatti. Třetí dojel Skot Even Sergison na Maserati 6CM a plakal v cíli štěstím. Němka Nicola von Doenhoff dojela s Bugatti na výborném šestém místě a Belgičan Maxime Castelein dovedl obrovitý Mercedes SSK do cíle na 10. místě.

Výsledky GP Monaco Historique 2021 – Trofej Louise Chirona

1. Christian Traber, Talbot Lago
2. Martin Halusa, Bugatti 35B
3. Ewen Sergison, Maserati 6CM
4. Thierry Chanoine, Riley Dobbs
5. Paul Bessade, Delage 1500
6. Nicola von Doenhoff, Bugatti 51

Série D o Trofej Grahama Hilla

Značka Lotus znovu ovládla „The swinging sixties“

Díky politice zavřených hranic (ani jeden z top 6 roku 2018 nebyl na startu) a několika defektů při sobotní kvalifikaci zbylo pro závod formulí 1 z éry 1,5litrových motorů z let 1961-65 jen relativně „přehledné“ pole sedmi monopostů. Favoritem byl vítěz kvalifikace Mark Shaw na Lotusu Climax 21 (jeho skotský krajan Jim Clark takový vůz používal koncem sezony 1961, například při tragédii v Monze) v Chapmanově klasickém továrním lakování „British racing green“ a žlutými disky kol.

Po zhasnutí startovních světel udělal Mark Shaw vše správně a byl o krok blíže k využítí možná jedinečné příležitosti vyhrát GP Historique. Nick Taylor v Lotusu 21 za ním lehce zaváhal a na druhé místo se prodral Brabham BT2 po Jo Schlesserovi v rukou Francouze Philippa Bonnyho. Než Brit Taylor svou chybu ve 2. kole napravil, byl Shaw již daleko vpředu. Lídr ani poté nepovolil a hnal Chapmanovu filigránní konstrukci nedbaje vynechávajícího zapalování tvrdě přes obrubníky Monaka směrem k jasnému vítězství. V polovině závodu se na třetí místo před Bonnyho dostal Švýcar Philipp Buhofer v „nejnovějším“ Lotusu ve startovním poli Mk24 (vůz nasazovaný továrně roku 1962 pro Trevora Taylora). Později modrý Brabham předjel i další Lotus 24 Rakušana Stephana Jobstla a značka z Cheshuntu dobyla 4násobného triumfu.

Výsledky GP Monaco Historique 2021 – Trofej Grahama Hilla

1. Mark Shaw, Lotus 21
2. Nick Taylor, Lotus 18
3. Philipp Buhofer, Lotus 24
4. Stephan Jobstl, Lotus 24
5. Philippe Bonny, Brabham BT2
6. Albert Streminski, Emeryson

Série E o Trofej Jackieho Stewarta

Surtees porazil v nejpeším duelu dopoledne Mclaren

Poslední „podívanou pro Bohy“ před polední přestávkou byl závod pro vozy formule 1 z let 1966–72. Na trati tím přituhovalo nejen co do počtu účastníků (13), ale hlavně ohledně rychlosti a nekompromisního závodění. McLaren M19A (s takovým vozem ve formuli 1 roku 1972 senzačně debutoval Jody Scheckter) Brita Stuarta Halla stál na pole position s náskokem pouhých 3 desetiny sekundy na Surtees TS9 z roku 1971 se rvavým Michaelem Lyonsem v kokpitu. Druhou řadu tvořili David Shaw na Colaniho Marchi 721 s Jamiem Constablem na (po dlouhé řadě Tauranackových konstrukcí) Bellamyho Brabhamu BT37, na kterém roku 1972 svou první sezonu ve formuli 1 absolvoval velký Carlos Reutemann. Na 5. pozici bohužel chyběl bývalý pilot F1 Alex Caffi na Amonově Ferrari 312 z let 1968–69, který se po jeho sobotní zlé nehodě nepodařilo znovu připravit pro další start.

Důležitý sprint do St. Dévote rozhodl ve svůj prospěch těsně Hall, ale držel se ho mladý Lyons a předjel ho na stoupání směrem Casina! Modrý TS9 ze Surteesovým markantním bílém zbarvení se z prvního kola vrátil těsně před Hallem, Constablem a Shawem. Čekalo na ně dalších 11 horkých kol.

Po třetině závodu se potvrdila kvalifikační forma a Constable již nedokázal s oběma lídry držet krok. Závod se proměnil v očekávaný velký duel obou Britů Lyonse a Halla, kteří letěli ulicemi knížectví v těsném závěsu. Diváky při tom těšil stejný souboj Constablkeho se Shawem o třetí místo.

Na špičce se Lyond nenechal znervoznit nosem McLarenu „na kufru“ a šikovně využíval lepší akcelerace svého Surteesu z úzkých zatáček. V Rascasse byl Hall třikrát vedle Lyonse a „U nádraží“ se několikrát téměř srazili. V cíli byl talentovaný syn rodiny stavebních podnikatelů (táta s mámou v minulých letech v Monaku pravidelně také závodili) těsně první – jaký to závod! Mnohem hůře dopadla bitva o třetí místo, Shaw se snažil Constabla vybrzdit před novou šikanou, ale vrazil do něj a otočil ho. Bílý Brabham dokázal v pomalé jízdě zachránit třetí místo, zatímco se oškubaný Eifelland March 721 dovlekl již jen do boxů.

Výsledky GP Monaco Historique 2021 – Trofej Jackieho Stewarta

1. Michael Lyons, Surtees TS9
2. Stuart Hall, McLaren M19A
3. Jamie Constable, Brabham BT37
4. Roald Goethe, McLaren M14A
5. David Shaw, March 721
6. Michael Gans, Cooper T79

Text a foto: Roman Klemm

Sobotní dopoledne se konaly kvalifikace Sérií B, A, D a E zítřejší Grand Prix Monaco Historique.

Odpoledne se muselo rozhodnout o pořadí na startu Sérií C, F a G, přičemž se zvláště od jezdců „Trofejí Nikiho Laudy a Gillese Villeneuvea“ (F1 z let 1973–76 a F1 wing-cars z let 1977–80) očekávaly rekordy.

Trofej Vittoria Marzotta

Málokdo dnes ještě ví, že Velká cena Monaka roku 1952 nebyla vypsána pro monoposty F1, ale pro sportovní vozy! Připomenout to má Série C, která je i po 69 letech vypsána pro sporťáky s motorem vpředu z let 1952–57. Tato „Trofej Vittoria Marzotta“ (Ital tehdy na Ferrari 225 závod vyhrál) je i letos z Česko-Slovenského hlediska zvláště zajímavá – jen v tézo kategorii startuje krajanka. V Německu žijící slovenská rodačka Katarina Kývalová se závodu tradičně účastní v jejím Cooper Jaguaru T33.

O špičku jednoho z lépe obsazených polí víkendu se ovšem přetahovali především Španěl Guillermo Fierro a Angličan David Hart, oba na krásných Maserati 300S. Velkou část absolvovali jedouce v vzájemném závěsu(!) a Fierro se nakonec dokázal s náskokem 1,4 sekundy prosadit. Koncem kvalifikace udeřil i Rakušan Niklas Halusa na Jaguaru D Type a ztrácel na „polemana“ jen 0,6 sekundy.

Senzací závěru ale byla Katarina Kývalová. Tato pilotka již dlouhá léta patří mezi vyslovené experty historického sportu a vypálila do ulic Monaka 4. nejlepší čas mezi 16 soupeři!

Kvalifikace Grand Prix Monaco Historique 2021 – Trofej Vittoria Marzotta

1. Guillermo Fiero, Maserati 300S 2:03,002 min
2. David Hart, Maserati 300S +1,490 s
3. Niklas Halusa, Jaguar D Type +1,615 s
4. Katarina Kyvalova, Cooper-Jaguar T33 +9,744 s
5. Michiel van Duijvendijk, Maserati A6GCS + 10,825 s
6. Stephen Bond, Lister Flat Iron + 10,853 s

Trofej Nikkiho Laudy

Série F o trofej Nikiho Laudy obsahuje vozy F1 z let 1973–76 a byla doslova nabyta bývalými hvězdami motorsportu. Vítěz Le Mans Marco Werner chtěl po 3. místě před třemi lety vyhrát na Nilssonově Lotusu 77 z roku 1976. Hvězdní Francouzi Jean Alesi a René Arnoux startovali na vozech Ferrari 312B (ex-Lauda a Regazzoni 1974) a Jean-Denis Delétraz nastoupil na Heskethu 308B po Jamesovi Huntovi! Všem ovšem chtěl pokazit show vítěz této třídy z roku 2018 Michael Lyons na Huntově McLarenu M26 a Stuart Hall (Yardley-McLaren M23) mínil Lyonsovi tuto těsnou porážku oplatit. Specialista GT Švýcar Toni Sailer chtěl zkusit štěstí na Shadow DN1 z roku 1973.

Přinejmenším pro tyto borce byla „Historique“ smrtelně vážnou záležitostí. A předvedli to hned po výjezdu z boxů. Na špičce se nejdříve usadil Werner a po 10 minutích ho na prvním místě právě vystřídal Lyons. René Arnoux „ztratil“ svůj Ferrari v zatáčce „Tabac“ a ulomil si zadní kolo. To bývalý tovární jezdec Ferrari, Renaultu a Ligieru právě držel 7. pozici za Delétrazem.

Po úklidu dráhy na trať poprvé vyrazil na rychlé kolo i Jean Alesi a zapsal si hned výborný 4. čas. To už byl na špičce znovu JPS Lotus Marca Wernera před Lyonsem a Marchem 761 mladého Francouze Juliana Andlauera. Werner poté vykouzlil sérii dalších zlepšení a ta mu skutečně vynesla prvenství a také nejrychlejšího kola soboty vůbec! Na tom nic nezměnilo ani senzační představení zcela odpoutaného Jeana Alesiho. Francouz předvedl, že nepřijel do Monaka jen pro obejmutí od knížete Alberta, s vozem si kolo od kola lépe rozuměl a nakonec si před mladíky Lyonsem a Andlauerem vybojoval místo v první startovní řadě. Překvapením byla i dobrá 5. pozice Rakušana Halusy v McLarenu M23 po Jochenovi Massovi. Delétraz zajel dobrý 7. čas, Sailer 10. a René Arnoux v neděli vyrazí do Grand Prix z 11. pozice, ale to za předpokladu, že se ovšem mechanikům podaří jeho 312B3 opravit.

A především 4násobný vítěz Le Mans Marco Werner v jeho Lotusu 77 nezklamal, na bývalém voze Gunnara Nilssona z roku 1976 zajel nejrychlejší čas celého dne 1:31,261 min.

Kvalifikace Grand Prix Monaco Historique 2021 – Trofej Nikkiho Laudy

1. Marco Werner, Lotus 77 1:31,261 min
2. Jean Alesi, Ferrari B3 +1,937 s
3. Michael Lyons, McLaren M26 +2,292 s
4. Julian Andlauer March 761 +3,071 s
5. Lukas Halusa, McLaren M23 +3,704 s
6. Jamie Constable, Lola T370 +5,191 s

Trofej Gillese Villeneuva

Michael Lyons měl jen půlhodinku času, aby „přesedlal“ z McLarenu M26 do Heskethu 308E (ex-Rupert Keegan), se kterým hodlal jet pro vavříny i v sérii G pro vozy F1 z let 1977–80. V této „Trofeji Gillese Villeneuva“ se mu chtěl postavit nejen mladý Brit Matteo Ferrer-Aza na Ligieru JS11/15 dobře známým z Mosteckého závodu HF1, ale i Jean-Denis Delétraz, který stejně tak rychle přeskočil z Heskethu 308B do ATS D4, tedy do vozu, který zde vyhrál roku 2018. Domácí fandové byli zvědaví i na výkon Alaina Ferté. Pilot, který zde před třemi dekádami vyhrál Grand Prix F3, slavil svůj návrat do monopostů v kokpitu Arrowsu A3. Ve volném pátečním tréninku, ale jeho vůz, kterým závodil Patrese, vypnul hned v prvním kole v tunelu.

Úvod této části ovšem patřil Jihoafričanovi Jordanu Grogorovi. S jeho Warsteiner Arrowsem A3 zde dojel roku 2018 třetí a letos chtěl více. Za ním se usadil Mike Cantillon na Alboretově Tyrrellu 010.

V polovině kvalifikace právě explodoval na rovince Cosworth V8 v Delétrazově ATS, když „se probudil“ i Lyons a zajel druhý čas. Jeho útok ovšem přišel příliš pozdě. Provoz na trati poté zesílil a Grogor udržel své prvenství. O druhou startovní řadu se rozdělily Tyrrelly 010 Francouze Evense Stievenharta a Brita Cantillona. Za nimi budou číhat Lotus 81 Stevena Brookse s Williamsem FW07B Marka Hazella a Shadow DN8 Jamieho Constabla společně s Alainem Fertéem, který se během kvalifikace výrazně zlepšoval.

Pokud má jeho tým v depu „čerstvý“ motor, tak Delétraz vyrazí z 10. pozice. Frits van Eerd, nizozemský majitel potravinářského řetězu Jumbo a velký sponsor motorsportu, zítra postaví svůj Fittipladi F7 na 14. startovní místo.

Kvalifikace Grand Prix Monaco Historique 2021 – Trofej Gillese Villeneuva

1. Jordan Grogor, Arrows A3 1:31,417 min
2. Michael Lyons, Hesketh 308E +0,187 s
3. Evens Stievanhart, Tyrrell 010 +1,938 s
4. Mika Cantillon, Tyrrell 010 +2,475 s
5. Steven Brooks, Lotus 81 +3,421 s
6. Mark Hazell, Williams FW07B +3,621 s

Text a foto: Roman Klemm

Trofej Juana Manuela Fangia

Jako první směli v 8:30 h na trať o sobotní kvalifikační části piloti „Série B o Trofej Juana Manuela Fangia“. ACM do této třídy zařadil vozy F1 a F1 postavené před rokem 1961.

O nejlepší čas pouze osm vozů silného pole si to rozdaly především Lotus v „british racing green“ a typicky rudý Maserati. O pole position se přetahovaly až do posledních sekund 25minutové kvalifikace. Nakonec se prosadil španělský uzenářský podnikatel Guillermo Fierro na absolutním klasikovi tohoto období Maserati 250F, s kterým Fangio dobyl titul roku 1957. Brit Max Smith Hilliard na Lotusu 16, posledním monopostu do kterého Colin Chapman zabudoval motor před jezdce a kterému se ne neprávem přezdívalo „mini Vanwall“ skončil druhý. Hilliard nastoupil v každém ohledu perfektně připraven, nechyběla ani přilba v lakování Grahama Hilla, který zde na takovém voze závodil roku 1959. Třetí se kvalifikoval další Maserati 250F v rukou Rakušana Martina Halusy a čtvrtý čas si připsal Němec Alex Birkenstock, jedoucí v pravděpodobně nejdražším voze víkendu. Potomek známé obuvnické dynastie zaplatil za Ferrari 246 Dino, s kterým se roku 1958 stal mistrem světa Mike Hawthorn, 1,7 milionů dolarů!

Kvalifikace Grand Prix Monaco Historique 2021 – Trofej Juana Manuela Fangia

1. Guillermo Fiero, Maserati 250F 1:56,127 min
2. Max Smith Hilliard, Lotus 16, +1,424 s
3. Martin Halusa, Maserati 250F +10,297 s
4. Alex Birkenstock, Ferrari 246 Dino +11,039 s
5. Klaus Lehr, Talbot Lago, T26C +15,850 s
6. Jean Bally, Gordini T11/15 +21,598 s

Trofej Louise Chirona

Nejstarší automobily předvádí Monaco Historique ve své Sérii A. O Trofej Louise Chirona zde zápolí předválečné vozy Grand Prix a letos jich do knížectví přijelo 12, bohužel chyběly rychlé monoposty ERA Britů Dowlinga a Ganse, kteří této třídě vládli roku 2018. Bezmála 100 let staré skvosty předvádí jedinečnou podívanou a kdo viděl tyto stroje na uzoučkých pneumatikách projíždět „na hraně“ sekcí u koupaliště, ten ví, že zde jejich jezdci riskují opravdu hodně. Pořadateli se tato třída zdála tak nebezpečná (majitelé se samozřejmě zdráhají hyzdit své statisícové hodnoty ochrannými oblouky a bezpečnostními pásy!), že ji na několik sezon vyřadil z programu. Od roku 2018 ovšem Bugattky (první vítěz GP Monaka, „Williams“ řídil právě takový vůz), Delage, Rileye a ERAy ze 30. let znovu neodmyslitelně patří k tomuto jedinečnému podniku.

Nejvíce riskoval očividně Brit Patrick Blakeney, který kvalifikoval svůj Frazer Nash z roku 1935 na pole position před Talbotem Lago Švýcara Trabera (1939) a Bugatti 35B (1927) Rakušana Halusy.

Kvalifikace Grand Prix Monaco Historique 2021 – Trofej Louise Chirona

1. Patrick Blakeney, Frazer 2:09,087 min
2. Christian Traber, Talbot Lago +2,097 s
3. Martin Halusa, Bugatti 35B +4,254 s
4. Ewen Sergison, Maserati 6CM +5,341 s
5. Thierry Chanoine, Riley Dobbs +12,734 s
6. Luigi Moccia, Maserati 4CM +13,688 s

Trofej Grahama Hilla

Po půlhodinové přestávce udělalo dění na trati historicky ohromný skok kupředu a do ulic směly vozy Série D, kde o Trofej Grahama Hilla tradičně zápolí vozy F1 z let 1961–65. Ani tato třída letos bohužel nedosáhla díky celosvětovému chřipkovému blázinci počtu minulých sezon. Hlavně skutečnost, že doma zůstal kompletní Classic Team Lotus Chapmanova syna Cliva, připravila ACM mnoho účastníků. O pole position proto jelo jen osm „doutníků“.

Dění ovládl britský specialista Mark Shaw na Lotusu Climax Mk21 v klasické tovární zeleni se žlutými disky kol. Také druhý čas získala značka Lotus, postaral se o něj Mk18 v barvách Scuderie Colonia Nicka Taylora. Třetí startovní pozici si zajistil první vůz, který kdy nesl jméno „Brabham“ – modrý BT2 Francouze Philippa Bonnyho.

Při sjezdu k Mirabeau explodoval motor Lotusu 24 Rakušana Stephana Jobstla a Lola Mk4 Francouze Johna of B ani nevyjela na trať, což bohužel ještě více snížilo počet účastníků.

Kvalifikace Grand Prix Monaco Historique 2021 – Trofej Grahama Hilla

1. Mark Shaw, Lotus 21 1:53,121 min
2. Nick Taylor, Lotus 18 +1,933 s
3. Philippe Bonny, Brabham BT2 +7,618 s
4. Philipp Buhofer, Lotus 24 +10,141 s
5. Stephan Jobstl, Lotus 24 +10,265 s
6. James Timms, Cooper T53 +11,529 s

Trofej Jackieho Stewarta

Před polední přestávkou směly o postavení na startu rozhodnout i vozy Série E, to jest senzační monoposty F1 z let 1966-72 jedoucí o Trofej Jackieho Stewarta. Tato třída obsahovala i první ze „skutečných hvězd F1“ – Ital Alex Caffi se do boje vrhl za volantem Ferrari 312 z roku 1968 a přilbu si k tomu nechal nalakovat v klasickém designu někdejšího pilota tohoto vozu Chrise Amona. Adaptovat dřívější designy přileb bylo v Éčku velmi rozšířené. David Shaw (Eifelland-March 721) jel v barvách Rolfa Stommelena a Roald Goethe (McLaren M14A) v barvách Petera Revsona.

O pole position se až do poslední sekundy rvali Stuart Hall (McLaren M19A) s Michaelem Lyonsem (Surtees TS9), nakonec rozhodly 3 desetiny sekundy a o velkou bitvu v neděli mezi těmito Brity je jistě postaráno. Třetí čas zaznamenal Shaw, Stommelen by jistě byl hrdý…

Pět minut před koncem byla tato část negativně poznamenána nehodou přemotivovaného Caffiho s Gansem. Ferrari 312 vrazil při brzdění před St. Dévote do pomalejšího Cooperu T79. Caffi soupeře o vlásek přeletěl a zcela zničil předek své „rudé bohyně“. Zítřejší start vítěze z roku 2016 je velmi nepravděpodobný…

Kvalifikace Grand Prix Monaco Historique 2021 – Trofej Jackieho Stewarta

1. Stuart Hall, McLaren M19A 1:34,087 min
2. Michael Lyons, Surtees TS9 +0,312 s
3. David Shaw, March 721 +1,923 s
4. Jamie Constable, Brabham BT37 +3,714 s
5. Alex Caffi, Ferrari 312 +3,978 s
6. Franco Meiners, Ferrari B3 +5,774 s

Text a foto: Roman Klemm