Ne zcela naplněná kariéra blonďatého dlouhána začínala velmi slibně. V roce 1981 získal titul francouzského mistra formule 3, což mu umožnilo postup do evropského šampionátu F2. Ve stejném roce na sebe upozornil i senzačním druhým místem v klasické 24hodinovce v Le Mans, když společně s krajany Jeanem-Louisem Schlesserem a Jacky Haranem dojeli na Rondeau Cosworth M379 zcela nečekaně druzí za továrním Porsche 936 vítězů Jackyho Ickxe a Dereka Bella.

Ve formuli 2 začala Philippeho osudná spolupráce s malým francouzským specialistou AGS. Dvě druhá místa ve Vallelunze a Mantorp Parku byla výbornou přípravou na sezonu 1983, kdy dojel nejlépe druhý v Perguse a na výbornou sezonu 1984, kterou korunoval vítězstvím v posledním závodě této třídy vůbec, v Brands Hatch. To již byl sponzorován cigaretovým gigantem SEITA (Gitanes) a patřil i do hledáčku státní automobilky Renault, která mu koncem sezony umožnila debut ve formuli 1 na třetím továrním voze. Velkou cenu Portugalska Streiff ovšem nedokončil. Toho roku se za to vrátil na stupínek vítězů v Le Mans, kde společně s Davidem Hobbsem a Sarelem van der Merwem dovedl Porsche 956 týmu Johna Fitzpatricka na 3. místo.

Pevného kokpitu pro Grand Prix se Philippeovi ovšem pro sezonu 1985 nedostalo a tak zůstal s podporou Gitanes u AGS, kde pilotoval nový karbonový vůz týmu v F3000. Rychlý, ale nespolehlivý monopost stačil ovšem jen na jediné třetí místo v Zandvoortu.

A tak pomohla náhoda. Když se koncem roku Guy Ligier neshodl se svým pilotem de Cesarisem, navrhl společný sponzor Gitanes logicky dát šanci Streiffovi. A ten jí jaksepatří využil! Jak v Monze, tak i ve Spa a v Brands Hatch dovedl svůj Ligier Renault JS25 do cíle spolehlivě mezi top 10 a čtvrtý závod za francouzskou equipu korunoval senzačním 3. místem v derniéře sezony 1985 v Adelaide. Australský stupínek měl pro Streiffa ovšem znamenat jeho nejlepší výsledek ve formuli 1 vůbec.

V roce 1986 se zaslouženě stal pevnou součástí cirkusu F1. Získal kokpit ve stáji Kena Tyrrella, za kterého jednou startoval (Kyalami) již koncem minulé sezony. Britovy motory Renault poháněné monoposty ale nepatřily mezi nejrychlejší a Philippe dokázal bodovat pouze v Anglii a Austrálii. Ještě hůř na tom byl tým Tyrrell v techniky přechodném roce 1987, kdy proti konkurenci s přeplňovanými agregáty nasazoval jen vozy s atmosférickými motory. Philippe sice dovedl svůj Tyrrell Cosworth DG016 na dobré 4. místo v cíli v Hockenheimu, největší „ránou sezony“ ovšem zůstal dojem z těžké nehody se týmovým kolegou Jonathanem Palmerem ve Spa.

Phillipeově „tržní hodnotě“ to neprospělo a pro další sezonu mu nezbylo, než se vrátit do malé stáje AGS přítele Henriho Juliena, který si právě troufl do F1. Špatně financovaný trpasličí tým zde nastoupil jako vyslovený outsider, ale Streiff ovšem dokázal několikrát mile překvapit. Vůz konstruktéra Vanderpleyna pravidelně kvalifikoval, což tehdy nebylo v obřím poli účastníků samozřejmostí. Dvanácté místo ve Velké ceně Monaka slavili u AGS jako vítězství a nejlepším výsledkem roku byla výborná 8. pozice v Suzuce.

Pro sezonu 1989 Philippe u AGS zůstal hlavně proto, že si sliboval od tučnější finanční injekce sponzora Camel lepší materiál. Při předsezonních testech na trati Jacarepagua u Ria de Janeira ovšem došlo ke katastrofě. Philippe v důsledku defektu závěsu havaroval, přičemž jeho vůz šel do přemetu. Dopad nevydržel lajdácky koncipovaný ochranný oblouk za hlavou jezdce a Francouz přežil jen s ochrnutím od hrudi dolů.

Motorům ale zůstal rodák z La Tronche u Grenoblu věrný. Byl to on, kdo přišel s nápadem organizovat zimní Masters Karting v Paříži, kterého se rok co rok účastnili nejlepší jezdci světa. Philippe Streiff zemřel 23. prosince 2022.

Fotostřípky: Vzpomínky na Philippe Streiffa

Streiffův povedený debut u Ligiera v Monze roku 1985

Roku 1987 nebylo s atmosférickým Tyrrellem Cosworth co vyhrát, v Zeltwegu havaroval Streiff již v 5. kole.

Philippeův povedený AGS Ford JH23 v roce 1988 v Monaku

Poslední setkání s autorem: GP Belgie roku 2010

Text: Roman Klemm (redakčně korigováno), foto: Roman Klemm