Pařížský rodák byl jedním z nejúspěšnějších pilotů „francouzské vlny“, která díky příkladné podpoře od firem Elf a Marlboro zaplavila formuli 1 od poloviny sedmdesátých let. Dvojnásobný vítěz Grand Prix se narodil 25. června roku 1949 a než mu učarovaly motory, propadl na vysoké úrovni lyžování.

Roku 1972 vyhrál výběr mladých závodníků „Pilote elf“ a dle osvědčeného schématu startoval příští dva roky úspěšně ve formuli Renault. S podporou olejárny Elf vyrazil od roku 1974 i s formulí 2, kde v sezoně 1976 poprvé zvítězil a celkově skončil třetí.

Ve formuli 1 debutoval v polovině sezony 1977 s penězi elfu a Teddyho Yipa na Ensignu N177 v Silverstone. Jeho následující výsledky (bodovaná místa v Německu, Nizozemsku a Kanadě) poukazovaly natolik na „hvězdnou“ budoucnost mladého Francouze, že mu Marlboro dalo při výběru pilota McLarenu přednost před Gillesem Villeneuvem. Stáj Teddyho Mayera se ale právě nacházela v krizi a sezony 1978 a 1979 jediným čtvrtým místem ve Švédsku Patrickově dobré pověsti právě nedodaly. I přes titul mistra CanAm se do formule 1 mohl po roční přestávce vrátit pouze díky starému spojení s Yipem. Číňan se v roce 1981 pokoušel o štěstí s vlastní konstrukcí typu TY01 a Tambay s ní překvapivě úvodem roku zabodoval. Po několika málo úspěšných závodech přešel k týmu Ligier, ani zde se ovšem neprosadil. Zdálo se, že Tambayova kdysi slibná kariéra F1 končí.

I on sám byl vnitřně s formulí 1 hotov, když mu ke comebacku znenadání dopomohla tragédie, když v roce 1982 zahynul v Zolderu jeho přítel Gilles Villeneuve a u Ferrari hledali pilota, který by Kanaďana do jisté míry nahradil. A tak Tambay seděl od Velké ceny Nizozemska ve Ferrari 126C2. Ihned potvrdil, že se špičkovým materiálem dokáže adekvátně zacházet, takže v Anglii dojel třetí, ve Francii čtvrtý a v srpnu vyhrál Velkou cenu Německa v Hockenheimu. Právě při tomto podniku se těžce zranil Pironi a z „nouzového řešení Tambaye“ se přes noc stal Ferrariho jediným pilotem. Později dojel druhý na Monze, což Scuderie honorovala smlouvou pro další sezonu.

Patrick prožíval zrod své druhé kariéry a ročník 1983 se stal jeho nejlepším vůbec, neboť vyhrál v Imole, dojel dvakrát druhý a třetí a celkově skončil na čtvrtém místě tabulky. I když to pro tým Ferrari nebylo dost, oplýval Tambay i v příštích dvou letech výborným materiálem. Stal se totiž jezdcem Renaultu. Vozy státního podniku ovšem byly konkurenceschopné jen na papíře a vrcholem Patrickova působení u régie zůstala pole position a druhé místo z Dijonu v roce 1984.

Renault poté ve formuli 1 vyklidil pole a Tambay rád přijal nabídku Carla Haase a stal se pilotem jeho nové organizace FORCE Lola. Projekt se ale stal propadákem, Patrick se závodem v Adelaide koncem října 1986 loučil s formulí 1 podruhé a nadobro.

Kariéru závodníka poté nechal vyznít občasnými starty ve sportovních prototypech a pravidelnými účastmi při rallye Paříž–Dakar. Více času mu ovšem začala zabírat jeho politická dráha a péče o sportovní kariéru nadaného syna Adriena.

S Tambayem jsem se naposledy mohl setkat v Monaku roku 2018 a to již byl velmi poznamenán Parkinsonovou chorobou. Pozvánku ke stejnému podniku (Monaco Historique) letos již nemohl přijmout.

Fotostřípky: Setkání s Patrickem Tambayem

Roku 1983 vede Tambay před týmovým kolegou Arnouxem a Piquetem v Zeltwegu.

Patrick Tambay na Renaultu v Monze roku 1985

Ročník 1986 (Haas Lola Ford) byl Tambayovým posledním ve formuli 1

První osobní setkání – Norisring 2007

Naposledy u závodů – Monaco Historique roku 2018

V Monaku podepisuje Patrick Tambay svou biografii.

Text: Roman Klemm (redakčně korigováno), foto: Roman Klemm