Když jsem před třemi lety pracoval na mé zatím nejaktuálnější knize Hrdinové formule 1 – Clark, Fittipaldi, Mansell pomohlo mi při tom prostřednictvím více či méně rozsáhlých rozhovorů mnoho velkých osobností motorsportu. O osobní zážitky a názory se se mnou podělili Kurt Ahrens, Daniele Audetto, Derek Bell, Clive Chapman, John Gentry, Jacky Ickx, Klaus Ludwig, Jochen Mass, Jo Ramirez, Nelson Piquet, Hans-Joachim Stuck a mnoho dalších. Dostat se k Emersonovi Fittipaldimu, hlavnímu hrdinovi knihy, bylo podstatně složitější. Žil tehdy hlavně v USA a v Brazílii a tak bylo mých kontaktů s ním jen velmi málo a většinou jsem se musel při dané akci spokojit s odpovědí na jedinou otázku.

Této situaci se nedávno dostalo radikální změny. Fittipaldi nyní žije u Lago di Garda v severní Itálii a když měl koncem června obchodně co dělat v Rakousku, podařilo se mi „zamluvit si“ trochu času pro prezentaci mé knihy. Konečně jsem mohl stanout svému celoživotnímu hrdinovi a vzoru (ať v morálním, sportovním nebo optickém smyslu) alespoň na chvilku nerušeně tváří v tvář…

Neskutečné dopoledne z legendou formule 1 – Emersonem Fittipaldim (foto: Roman Klemm)

Fittipaldiho návštěva Birgitzu nedaleko Innsbrucku se ovšem vyvinula radikálně v můj prospěch. Dvojnásobný mistr světa F1 a vítěz Indy 500, za mlada známý pro svou „brazilskou“ nedochvilnost, se dostavil naprosto včas a především „hlavní akce“ dne nezabrala zdaleka tolik času jak myslel. Suma sumárum – 74letého šampiona let 1972 a 1974 jsem měl pro sebe včetně oběda prakticky celé odpoledne. Knížka se mu líbila (jak by ne, vždyť je to to nejlepší, co o něm kdy bylo sepsáno), dlouho v ní listoval a i když nerozuměl češtině, měl k bohatým ilustracím mnoho vzpomínek a historek. Některé zajímavé události kolem jeho života mi přišly na mysl až po vydání knihy – tentokrát jsem ale byl připraven, vyplnit i tato „bílá místa“ jeho životopisu a myslím, že si o mnohých z nich ještě s nikým nepopovídal.

Zde by tedy byl souhrn toho, co se do knížky nedostalo – i když je její náplň skutečně objemná…

RK: Závodit jsi začínal na motocyklech…

EF: To ano, ale jen protože jsem byl ještě moc mladý pro auta. Při motocyklových závodech jsem ale objevil mé celoživotní šťastné číslo „77“.

RK: Byl jsi nejen rychlý pilot, ale i zdatný mladý technik.

EF: Zajisté. Motokáry a později formulky jsme stavěli s bratrem Wilsonem. Měl jsem i firmu, která vyráběla sportovní volanty a tím jsme si vydělávali na závodění. Ta značka volantů se jmenovala „formula 1“ a já měl pro tento pojem práva pro celou Brazílii! Dovedeš si to představit?

RK: Jak vznikl typický design přilby, který dodnes používají Tvůj syn Emmo a Tví vnuci Pietro s Enzem?

EF: Miloval jsem křiklavě červenou a tmavěmodrou barvu. A tak jsem zkusil jejich kombinaci. Na některých starších fotkách ta přilba vypadá jako červeno-černá – základem ale vždy byla tmavomodrá.

Emersonem Fittipaldi – jeden z hrdinů mé knihy (foto: Roman Klemm)

RK: Připadal jsi si ztracen, když jsi roku 1969 přišel z Brazílie do Anglie?

EF: Jednoduché to nebylo. Znal jsem tam skutečně jen dva lidi. Mezi závody jsem se ale nenudil. Pracoval jsem v ladičské firmě motorů Ford a celý týden jsem políroval kanály hlav válců… Měl jsem rychle úspěch a brzy si mne všiml Colin Chapman od Lotusu. Teprve před dvěma týdny jsem navštívil jeho vdovu. Hazel Chapmanové je již hodně přes devadesát. Pro mne to byl ale v nejlepším slova smyslu návrat do minulosti. Představ si, že ona má ještě dnes stejně tak zařízený dům jako roku 1969. Stejný nábytek, stejná vůně, stejná atmosféra… Šílené, že? Chyběl tam jen Colin a má (tehdy) třesoucí se kolena…

RK: Je všeobecně známo, že Tvým nejoblíbenějším závodním vozem byl Lotus Ford 72, se kterým jsi vyhrál první Grand Prix a stal se mistrem světa. Méně se ovšem ví o „malém Mk72“ Lotusu Nova 74 pro formuli 2…

EF: To auto vypadalo jen navenek jako menší Mk72. Nebylo moc povedené a i naše první setkání nedopadlo dobře. Když jsem ho poprvé testoval ve Snettertonu, tak jsem již po několika kolech cítil benzin. V dalším kole pak intenzivněji, no a při následujícím průjezdu kolem boxů to auto prostě explodovalo! Ztrhl jsem ho na trávník první zatáčky a ještě za jízdy vyskočil. Pamatuji, jak mi hořely výložky overalu… Z prototypu nezbylo vůbec nic. Zcela se na té louce roztavil…

RK: Tvůj přestup ze špičkového týmu McLaren do „celonárodního“ brazilského Copersucaru je známou historkou dějin motorsportu. Ta epizoda pro Tebe nedopadla nejlépe. Co bys retrospektivně udělal jinak?

EF: Mnohem dříve bych zaměstnal mlaďoučkého konstruktéra Adriana Neweye a dal bych mu při konstrukci volnou ruku. Adrian u nás ve formuli 1 začal roku 1980 tak nějak v roli asistenta Harweye Postlethwaita – po té sezoně ale skončil náš hlavní sponzor…

Můj vkusný brazilský „Copersucar-dres“ (foto: Roman Klemm)

RK: Ohledně projektu Copersucar-Fittipaldi mne napadá i rok 1977, kdy jste se, spíše neúspěšně, snažili paralelně vyvíjet tři typy vozů…

EF: Kdyby jen to! Málokdo ví, že jednou za mnou Wilson přišel a oznámil mi, že mimo to postavíme i šestikolku! Myslel to naprosto vážně. Už k nám totiž přetáhl od Kena Tyrrella, pionýra tohoto konceptu, jednoho z jeho inženýrů. Zeptal jsem se ho, jestli se nezbláznil? Měli jsme dost problémů, pochopit naše čtyřkolky – natož se babrat se šestikolkou…

RK: Po krátké přestávce jsi přesídlil z formule 1 do amerických IndyCarů. Kdo ti poradil, jak se chovat na oválech.

EF: Budeš se divit, byly to ale největší hvězdy – AJ Foyt a Al Unser senior. Pro ně to nebyl problém, podělit se o své zkušenosti s někým, kdo je mohl později potenciálně ohrozit. V USA je náš sport prostě ještě trochu jiný…

RK: Co by jsi změnil na dnešní formuli 1?

EF: Je to jednoduché – zmenšit přítlak! Křídla by měla být jen dvoudílná a přísně malé plochy. Pak by zase šlo o to, kdo „umí za volantem“! Mimo to by týmy ušetřily za nekonečné zkoušky v aerodynamickém tunelu.

RK: Jak vidíš přínos Bernie Ecclestonea pro sport?

EF: Naprosto pozitivně! Bernie odvedl gigantickou práci. On udělal z formule 1 to, co dnes v mezinárodním sportu znamená.

RK: Máš sedm dětí, jen nejmladší Emmo závodí…

EF: Každému jsem dal příležitost vyzkoušet si motokáry. Bavilo je to, ale o týden později o tom už nemluvili. Nechtěl jsem je nutit do něčeho, k čemu jim chybělo zapálení. Emerson junior je výjimkou. Myslí jen na závody a zajímá se i o historii sportu. Nedávno mne například upozornil na skutečnost, že McLaren kdysi vyzkoušel i vůz se čtyřmi pedály – něco, o čem nemám ani šajn. Typy motorů silničních sportovních aut rozezná podle zvuku!

RK: Letos závodí v dánském šampionátu F4?

EF: Ano, jen tam smějí jezdit 14letí. Jsem s jeho rychlostí spokojen a jsem spokojen i se sportovním duchem, který v Dánsku ještě platí. Tam závodí chlapíci, kteří si auto přitáhli na vleku a připravili sami. Prostě kořeny motorsportu.

RK: A malý výhled do budoucna – kdy svět ovládnou elektromobily?

EF: Myslím, že již brzy. Tak za 5 let. Například v Dánsku už mají zcela vystačující síť elektronabíječek. I ve zbytku Evropy to půjde rychle…

RK: Sám se zabýváš zajímavým projektem sportovního vozu…

EF: Postavit sportovní GT bylo vždy mým snem. S novým karbonovým elektrickým Fittipaldi EF1 jsme již hodně daleko. Do konce roku snad vyrobíme ve Španělsku 39 kusů – všechny už jsou prodané…

Večer jsme se srdečně rozloučili a já jen doufám, že Fittipaldi bude u Lago di Garda bydlet ještě hodně dlouho, neboť už teď mě totiž napadlo pár dalších otázek…

Text: Roman Klemm, foto: Roman Klemm

Že nic ze svého jezdeckého umění nezapomněl ani ve svých třiasedmdesáti letech, dokázal v Mostě stále vitální rodák ze Sao Paula dosaženým časem na jedno kolo. Při své premiéře v pětitunovém kolosu zajel to nejrychlejší za 2:07,410 minuty. Za rekordem mosteckého okruhu v kategorii trucků, který vytvořil v roce 2009 dvojnásobný evropský šampion závodů okruhových tahačů a v současné době šéfkonstruktér týmu Buggyra Racing David Vršecký, tak Emerson zaostal o pouhých šest vteřin.

Emerson Fittipaldi v trucku Buggyra a jeho třináctiletý syn Emmo Fittipaldi (foto: Buggyra Racing)

Mezi elitu českých závodníků ostřílený matador řadí zejména Tomáše Engeho, který byl letos uveden jako premiérový člen do nově vzniklé Síně slávy Zlatého volantu. „Potkal jsem ho i tady při testování v Mostě. Má za sebou starty ve formuli 1 a velmi úspěšně si počínal ve sportovních vozech a vozech GT,” upřesnil. Nezapomněl ale ani na nastupující generaci tuzemských jezdců. „Nedávno jsme byli na motokárových závodech v Itálii a ve Španělsku, čeští junioři (Igor Čepil a Adam Kowalski) byli velice dobří,” Nešetřil Emerson chválou. Oba čeští mladíci byli v loňském roce nominováni v kategorii motokár právě v anketě Zlatý volant.

Do Mostu přicestoval s otcem i třináctiletý Emmo Fittipaldi, který aspiruje na člena akademie týmu Buggyra Racing. Právě kvůli závodní kariéře talentovaného školáka se rodina stěhuje z Jižní Ameriky do Evropy, konkrétně do Itálie. Na mosteckém okruhu si Emmo vyzkoušel formuli 4. „Snažíme se do akademie dostat nejlepší možné jezdce z celého světa, teď jsme našli s Emersonem a Antonínem Charouzem mladého Emma jako možnou akvizici,“ potvrdil probíhající jednání šéf týmu Buggyra Racing Martin Koloc.

Brazilskou legendu chtějí organizátoři ankety Zlatý volant ocenit za celoživotní přínos motoristickému sportu. Pokud Emerson Fittipaldi nominaci přijme, zařadí se mezi elitní skupinu dalších vynikajících jezdců a výrazných světových osobností, jakými jsou například Michael Schumacher, Giacomo Agostini, Mika Häkkinen, David Coulthard, Mick Doohan, Hans Joachim Stuck, Ralf Schumacher nebo Gabriele Tarquini.

Text: Jan Foukal, foto: AUTODROM MOST a Buggyra Racing

Emerson Fittipaldi (BRA), dvojnásobný mistr světa F1 z let 1972 a 1974, v Brně při A1GP (World Cup of Motorsport) v roce 2006 na Masarykově okruhu, foto Milan Spurný

Někdejší hvězda a pilot stájí Lotus a McLaren je jedním z největších jmen kolotoče formule 1. Šampion z roku 1972 a 1974, neúspěšné dobrodružství se svým vlastním týmem Grand Prix, nový začátek v USA – celkový vítěz CART 1989, vítěz Indy 500 v roce 1989 a 1993, ale také závažné nehody mimo závodní dráhu. To je krátký výčet ucti hodné sportovní kariéry Emersona, který 12. prosince může v dobrém zdravotním stavu slavit své 72. narozeniny.

V současnosti je 14násobný vítěz GP závodním komisařem FIA a velvyslancem GP Mexika. Stará se o propagaci svého super sportovního vozu nebo o kariéru příští generace závodnické rodiny Fittipaldi.

Emersonův vnuk Pietro Fittipaldi (22 let) si Abu Dhabi vyzkoušel testovací jízdu v americké stáji Hass-GP a bude jejím zkušebním pilotem. Pietrův bratr Enzo Fittipaldi (17 let) se stal šampionem italské F4 a německém šampionátu F4 byl celkově třetí. Vypadá to, že slavné jméno Fittipaldi bude ve formulových závodech rezonovat i v budoucnosti.

Emerson Fittipaldi nikdy neztratil kontakt s aktuálním děním ve formuli 1. Když Fittipaldi ve svém blogu u McLarenu píše o závodění v 70. letech, je z jeho vět cítit, že šlo jistě o velkou éru motorsportu, ale v jeho větách je také melancholie. „V prvé řadě jsem vždycky chtěl vyhrát dvě Grand Prix – můj domácí závod v Brazílii a Monako. V Brazílii jsem vyhrál v roce 1973 a 1974, ale vítězství v Monte Carlu mi vždy uniklo. Dodnes truchlím pro nesplněné vítězství v Monaku,“ sdělil Emerson Fittipaldi.

„Monako je pro mě číslo 1. Máte nulový prostor, musíte být neuvěřitelně precizní, téměř až agresivní. Ale agrese a přesnost málokdy jdou ruku v ruce. Ale přesto, když to nebudete dělat, nemůžete být v knížectví nejrychlejší.“

Nakonec se podařilo Emersonovi v Monaku dojet dvakrát na druhé pozici, to se psal rok 1973 a 1975. V roce 1973 byl Fittipaldi za vítězným Jackie Stewartem (Tyrrell 006), přestože jeho Lotus 72D byl rychlejší, nenašel nikde cestičku na předjetí. Musel čekat na případnou chybu Jackieho, ale ten chyby nedělal, tak dojel o 1,3 sekundy druhý.

V roce 1975 se blížil konec závodu a v čele byl Niki Lauda na Ferrari 312T. Ale bohužel ten taky dělal chyby velmi zřídka a Emerson (McLaren M23) byl druhý, když zaostal o 2,8 sekundy.

Následující GP Monaka již nebyly povzbudivé, protože monoposty Copersucar (Fittipaldi) prostě nebyly plně konkurenceschopné, přesto Emerson dojel v roce 1976 na 6. místě a tento výsledek zopakoval ještě v roce 1980.

Vítězství v GP Monaka se Emersonovi nepodařilo vybojovat, dodnes je z toho smutný, přesto Monako miluje.

Emerson Fittipaldi (nar. 12. 12. 1946)

144 startů v Grand Prix
6 vyhraných kvalifikací
14 výher v GP
35 pódií
Mistr světa 1972 a 1974
CART šampion 1989
Vítěz Indy 500 v roce 1989 a 1993

Autor: Milan Spurný, foto: Milan Spurný

Emerson Fittipaldi (BRA), dvojnásobný mistr světa F1 z let 1972 a 1974, v Brně při A1GP (World Cup of Motorsport) na Masarykově okruhu, 2006, foto Milan Spurný

Mezi zabavenými automobily jsou i monopost formule 1 a také speciál, s kterým Emerson Fittipaldi vybojoval v roce 1993 jedno ze dvou vítězství ve slavném závodě 500 mil Indianapolis.

Devětašedesátiletý Brazilec uvedl, že za jeho finanční těžkosti může nestabilní ekonomická a politická situace v zemi, která prochází turbulentním obdobím. V prohlášení rovněž uvedl, že díky většímu pracovnímu nasazení dokázal problémy vyřešit.

„Fittipaldi má důvěru v ekonomický výhled a finanční kondici svých společností,“ se uvádí v prohlášení mistra světa F1. Jeho dluhy jsou překvapením, protože v Brazílii byl považován za úspěšného podnikatele. Kromě aut a trofejí úřady z jeho sídla v Sao Paulu odvezly také nábytek či počítače.

„Závodní auta a ceny patří muzeu věnovanému všem brazilským fanouškům motorsportu. Hned jak se tahle záležitost vyřeší, vrátí se na své místo,“ uvedl dále Emerson Fittipaldi.

Zdroj: ČTK, foto: Nigpic, (flickr.com) a Milan Spurný