Ne každá tradice je dobrá tradice – pořadatelé Indy 500 a FIA letos opět nenašli rozumnou cestu a pořádají dva ze tří nejdůležitějších podniků automobilového sportu o stejný víkend! Vylučují tím prakticky start špičkových jezdců v obou závodech, což je v moderním sportu ale beztak vyloučeno. Kde jsou časy, kdy Mario Andretti a Clay Regazzoni létali přes oceán, aby se pokusili o štěstí jak na Cote d´Azur, tak v Indianě…? Polemanem 108. vydání kolotoče na „Brickyardu“ je 30letý Novozélanďan Scott McLaughlin před Australanem Willem Powerem a Američanem Josefem Newgardenem. Pro druhou řadu se kvalifikovali dva piloti McLarenu, Alex Rossi s Kylem Larsonem, vedle svěřence AJ Foyta, Santina Ferrucciho.

Ale postavení na startu v první řadě má v Indianapolisu hodnotu pro Public Relations. Vyhrát může, na rozdíl od GP Monaka, každý ze 33 kvalifikaných. Startovní pole je opět velmi kvalitní, mimo jmenovaných jezdců jsou na startu bývalí jezdci F1 Takuma Sato a Romain Grosjean a odchovanci evropské F2 a F3 Felix Rosenqvist, Alex Palou, Callum Ilott, Marcus Armstrong, Christian Lundgaard, Connor Daly a vítěz minulého ročníku Marcus Ericsson. Postaví se jim zkušení borci US-scény jako Pato O´Ward, Ryan Hunter-Ray, Colton Herta, Ed Carpenter, Helio Catsroneves a Scott Dixon. Na věhlasný ovál se vrací Marco Andretti s touhou, prolomit tam příslovečnou smůlu jeho rodiny. Jedinou ženou v poli bude statečná Angličanka Katherine Legge, která je známá z DTM.

Postavení na startu Indy 500

1. Scott McLaughlin, Penske 234,220
2. Will Power, Penske 233,917
3. Josef Newgarden, Penske 233,808
4. Alexander Rossi, McLaren 233,090
5. Kyle Larson, McLaren 232,846
6. Santino Ferrucci, A.J Foyt Racing 232,692
7. Rinus VeeKay, Ed Carpenter Racing 232,610
8. Pato O’Ward, McLaren 232,584
9. Felix Rosenqvist, Meyer Shank Racing 232,305
10. Takuma Sato, Rahal Letterman Lanigan Racing 232,171
11. Kyle Kirkwood, Andretti 230,993
12. Ryan Hunter-Reay, Dreyer and Reinbold Racing 230,567
13. Colton Herta, Andretti 232,316
14. Alex Palou, Ganassi 232,306
15. Callum Ilott, McLaren 232,230
16. Marcus Armstrong, Ganassi 232,183
17. Ed Carpenter, Ed Carpenter Racing 232,017
18. Kyffin Simpson, Ganassi 231,948
19. Marco Andretti, Andretti 231,890
20. Helio Castroneves, Meyer Shank Racing 231,871
21. Scott Dixon, Ganassi 231,851
22. Augustin Canapino, Juncos Hollinger Racing 231,847
23. Sting Ray Robb, A.J Foyt Racing 231,826
24. Christian Rasmussen, Ed Carpenter Racing 231,682
25. Tom Blomqvist, Meyer Shank Racing 231,578
26. Romain Grosjean, Juncos Hollinger Racing 231,514
27. Linus Lundqvist, Ganassi 231,506
28. Christian Lundgaard, Rahal Letterman Lanigan Racing 231,465
29. Conor Daly, Dreyer Reinbold Racing 231,243
30. Pietro Fittipaldi, Rahal Letterman Lanigan Racing 231,100
31. Katherine Legge, Dale Coyne Racing with Rick Ware Racing 230,092
32. Marcus Ericsson, Andretti 230,027
33. Graham Rahal, Rahal Letterman Lanigan Racing 229,974

Nekvalifikoval se: Nolan Siegel, Dale Coyne Racing.

Text Roman Klemm (redakčně korigováno), foto Roman Klemm

Kvalifikace: Pátá pole position pro Scotta Dixona

„Největší sportovní podnik světa“ (co se počtu diváků týče) a „největší závod světa“ (zde už zbývá asi jen odkaz na grandiózní dějiny „Brickyardu“) měl letos problém vůbec zaplnit všech tradičních 33 startovních pozic.

Kvalifikace se konala jako vždy již dlouho před termínem závodu, ale startovat směl každý, kdo se na ona čtyři měřená kola vydal – takže šlo de facto vlastně jen o lukrativní „pole position“. Již popáté (2008, 2015, 2017 a minulý rok) si ji zajistil nadmíru zkušený Novozélanďan Scott Dixon z týmu Chipa Ganassiho. Doletěl pro ni průměrem 376,58 km/h. Bývalý jezdec Chip Ganassi mohl být celkově spokojen v „shoot-outu“ nejlepších šesti jeli hned čtyři jeho piloti. Španěl Alex Palou se kvalifikoval jako druhý hned vedle týmového kolegy Dixona a další dva „evropští odchovanci“ Marcus Ericsson s Tony Kanaanem do druhé startovní řady. Homogenitu Ganassiho Hondou poháněných dallar narušovaly jen dva vozy týmu Eda Carpentera, kde Nizozemec Rinus VeeKay směl doplnit trojstup první řady a sám Ed Carpenter zajel na 4. místo.

A další u nás známí jezdci? Oba McLareny Dallara O´Warda a Rosenqvista tvořily společně s rookiem Romainem Grosjeanem třetí řadu, Takuma Sato zajel 10. čas, v IndyCarech zatím velmi pomalá hvězda NASCARů Jimmy Johnson si směl splnit životní sen startu v Indy500 překvapivě z 12. místa, Charouzův bývalý pilot F2 Callum Ilott debutoval na tomto posvátném místě z 19. pozice, Alex Rossi stál hned za ním, Marco Andretti se chtěl znovu pokusit prolomit „rodinné prokletí v Indy“ z 23. pozice, tlusťoučký Juan Pablo Montoya stál na 30. místě hned před bývalým borcem F2 Christianem Lundgaardem. A jezdec, jehož pozdní přihláška se narychlo postarala o to, že „stará cihelna“ přeci jen zase přivítala 33 pilotů, bratr zesnulého Justina, Stefan Wilson, „vycpal“ pole jako poslední.

Závod Indy 500: Rozhodl sprint na 4 kola

„Indy 500“, to není jen samotný závod. Obrovitost celého areálu diváka dokonce trochu „okrádá“ o realizaci rychlostí, kterými se projektily po 2,5mílovém oválu honí. Indianapolis, to je především dodržování tradic, které mají své přesné místo již několik dní před nedělním závodem. Když ovšem přeletí i poslední bombardér a je odzpívána poslední hymna, dojde na ona tradiční slova „Gentlemen start your engines“, která tradičně pronese majitel okruhu a tím je poslední 3 roky Roger Penske. Od tohoto okamžiku jde výhradně o sport. Letos tomu nebylo jinak.

Je sice smutné, že IndyCary nabízí fandům jen jednotná šasi Dallara, jako F2 nebo F3, za to si (oproti „zajeté hierarchii F1“) ovšem může každý ze 33 chlapců na startů být jist, že „malou šanci má i on“. Stačí „kápnout“ daného dne na správné nastavení, správnou taktiku a trocha štěstí…

V zásadě je úplně jedno, kdo vedl po startu, kdo vedl po 100 kolech, nebo po 150. Důležité je „přežít“ a být mezi nejrychlejšími ještě 20 kol před cílem.

Ale pro úplnost. Po startu se na špičce usadila trojice z první startovní řady. Ve vedení se střídali především Ganassiho borci Dixon a Palou. První výměnu pneumatik absolvovali jezdci po 30 kolech. „Sedla“ očividně především VeeKayovi, který na novém obutí předjel Dixona a začal atakovat Paloua. Nizozemcův let za slávou ovšem skončil ve zdi druhé zatáčky 39. kola, čímž se zároveň postaral o první neutralizaci. Druhá těžká nehoda na sebe nenechala dlouho čekat, když o 28 kol později „ztratil“ svou Juncos Dallaru na stejném místě Angličan Ilott. I on zůstal nezraněn.

Palou vjel do boxů při následující neutralizaci příliš brzy, musel akci opakovat a rozloučil se tím se špičkovou pozicí.

Po polovině 500 mil, tedy po 100 kolech, vedl relativně těsně semknuté jezdecké pole Dixon, kterého neustále atakoval Connor Daly, syn bývalého pilota F1 Dereka. V jejich závětří se drželi Pato O´Ward, Marcus Ericsson, Tony Kanaan a Santino Ferrucci – vesměs jezdci, kteří svou cestu na Brickyard našli přes evropské juniorské třídy.

106. kolo znamenalo třetí neutralizaci, když tentokráte „políbil“ zeď druhé zatáčky rookie z F1 Romain Grosjean. Také Francouz mohl opustit vrak bez zranění.

Přesně po třech čtvrtinách závodu mohli převést do nedaleké továrny pana Gianpaola Dallary čtvrtý vrak, tentokrát to byl Penskeho jezdec Scott McLaughlin, kdo „očesal své šasi“ o závěsy a kola. Jedním z hlavních jevů Indy 500 roku 2022 tedy bylo selhání vozů velkého Rogera.

Dixon vše ztratil kvůli penalizaci za přestupek v boxech při poslední zastávce. A tak do rozhodující fáze 10 závěrečných kol vjeli s nejlepšími šancemi Marcus Ericsson, následován s odstupem 3 sekund O´Wardem, Kanaanem, Satoem a krajanem Rosenqvistem. Ericssonovy vyhlídky ale pokazil týmový kolega Jimmy Johnson, když se i on stal 6 kol před cílem obětí druhé zatáčky. Švéd ztratil svůj náskok, protože byl závod přerušen, aby se závěrečná 4 kola mohla dojet naostro. Typické „velké finále po americku“…

Ericssonův vůz byl ale výborně nastaven a Švéd neztratil nervy, prosadil se v posledním restartu dne a chladně odvrátil i O´Wardův útok v první zatáčce posledního okruhu. 32letý bývalý jezdec F1 a kolega Josefa Krále v GP2 se stal druhým švédským vítězem Indy500 po Kenny Brackovi.

Výsledek 106. ročníku Indy 500 sezony 2022

1. Marcus Ericsson, Ganassi
2. Pato O´Ward, McLaren
3. Tony Kanaan, Ganassi
4. Felix Rosenqvist, McLaren
5. Alexander Rossi, Andretti
6. Conor Daly, Carpenter
7. Helie Castroneves, Meyer-Shank
8. Simon Pagenaud, Meyer-Shank
9. Alex Palou, Ganassi
10. Santino Ferrucci, Dreyer-Reinbold

Text Roman Klemm (redakčně korigováno), foto Roman Klemm

Vrcholem opět závod Indianapolis 500

Mistrovství, jehož vrcholem bude koncem května opět bez diskuzí velký Indianapolis 500, sestává ze 17 závodů, z nichž se pouze jediný nepojede na území USA, ale v kanadském Torontu. IndyCar pod vedením Rogera Penskeho tedy bude i v sezoně 2022 pokračovat ve smířlivé politice vůči FIA (čti F1) a zachová si pouze jakýsi „národní“ formát.

Smutnou jednotvárností bude opět vynikat použitý materiál. Všichni piloti usednou do monopostů Dallara DW12 s téměř uzavřenými kokpity a částečně zakrytými koly, což je snad ještě výrazněji „proti duchu koncepce monopostů“, než použití ochranných pomůcek v Evropě. Nebýt angažmá dvou výrobců pohonných jednotek Chevrolet a Honda (přeplňované motory objemu 2,2 litry), upadly by IndyCary na úroveň „značkového poháru“ jako F2 a F3.

Jistou pestrost nabízejí americké okruhy. Jezdci se budou muset vypořádat s kompletní paletou typů tratí od oválu v Indianapolisu, přes sterilní moderní motodromy až po prozatímní městské trati, letiště a klasiky „z jiné doby“ jako Elkhart Lake, Portland, Mid Ohio a Laguna Seca.

Moderna a „dinosauři“ na sebe narazí také ohledně samotných pilotů. Mladíci, jako úřadující šampion Alex Palou, Colton Herta nebo Kyle Kirkwood, narazí na zkušené borce rázu Willa Powera, Scotta Dixona, Helia Castronevese a Takumi Satóa. Armádu jezdců „z jiné doby“ doplní v Indianapolisu Juan Pablo Montoya, Tony Kanaan a Ed Carpenter. Zamíchat pořadím se při tom budou snažit i nově příchozí z Evropy Callum Ilott, Christian Lundgaard a jediná žena v poli Tatiana Calderon.

Účastníci NTT Indycar Series 2022

(Pozn.: italika – pilot pojede jen vybrané závody)

Kalendář 2022 – NTT IndyCar Series

Text: Roman Klemm, foto: Roman Klemm

Už tehdy jsem si byl jist, že mě čeká něco velkolepého. Retrospektivně viděno, těch 5 dní v městečku Speedway a na jeho oválu (ano, proslulá trať se nenachází ve městě Indianapolis, ale jen na jeho periférii) překonaly i mé nejodvážnější sny. Hlavně v tom ohledu, že jsem dostal (v mnoha případech poslední) možnost, setkat se s opravdovými giganty Brickyardu. Nic proti vítězi ročníku 2019 Pagenaudovi nebo jeho soupeřům Castronevesovi, Dixonovi či Satóovi – co ale už jsou tito „piloti Dallara Cupu“ proti jménům jako Penske, Rutherford, Andretti, Vukovich, Mears nebo bratři Unserovi? A právě ohledně Bobbyho a Ala Unsera se ona smutná předtucha „prvního a zároveň posledního setkání“ již vyplnila. Sedm měsíců po smrti trojnásobného vítěze Indy500 Bobbyho, zemřel před několika dny i jeho bratr Al, který tento jedinečný podnik vyhrál čtyřikrát.

Nemá smysl zde znovu vyčítat všechny Alovy úspěchy, ty jsou vypsány jinde. Již samotná skutečnost, že na Brickyardu triumfoval tak často, dělá to z 82letého muže ze státu New Mexico jednoho z největších US sportovců všech dob. Díky úvodem zmíněné návštěvy Indianapolisu se mohu ohlédnout alespoň na několik krátkých osobních zážitků.

Al Unser mi ovšem „něco říká“ již dobrých 43 let. Když jsem roku 1978 v rukou držel můj první výtisk německého „auto sportu“, tak v něm mimo jiné byla reportáž z Indianapolisu. Tehdy nevyhrál nikdo jiný, než právě Unser na Lole Jima Halla. V roce 2019 jsem pak „stihl“ podat tomuto gigantovi ruku při exklusivním setkání legend, nechat si od něj později v paddocku podepsat modýlek, vyfotit si ho, jak objíždí okruh v jednom z VIP Pace Carů a obdivovat jeho vítězné Colty Ford v tamním muzeu. Naposledy jsem Ala Unsera seniora viděl, když krátce před startem závodu dojel do paddocku s veteránem, o který se dělil s další legendou Johnnym Rutherfordem. Stál jsem vedle jejich vozu a fotil, jak se Unserovi nedařilo vystoupit. On i bratr Bobby měli již tehdy jasně viditelné zdravotní potíže a Ala prostě nějak neposlouchaly nohy. V tom ho zezadu nečekaně popadly dvě tlapy černocha a než se nadál, vytáhly ho z úzkého kokpitu. Al byl celou akcí udivený až ustrašený, i když se kolem všichni smáli. Neviděl totiž to co oni. Muž, který ho vytáhl, nebyl nikdo jiný, než Willy T. Rbbs – jediný černoch, který se kdy do Indy 500 kvalifikoval. Celou legrační scénou se mimo jiné bavili i Rutherford, Tony Stewart a Lynn St. James.

I proto ještě jednou děkuji osudu, že mě do Indianapolisu v roce 2019 „zavál“. Když už jsem Ala Unsera seniora nikdy neviděl „naživo“ závodit, tak jsem se s ním alespoň směl setkat…

Text a foto: Roman Klemm

Ročník 2021 „největšího závodu světa“ jak oněm 200 okruhům po 2,5mílové speedway západně od metropole Indianapolis pořadatelé říkají, stál především ve znamení očekávaného „střídání stráží“. Na špičku IndyCarů se totiž pořád výrazněji tlačí nová jména, což bylo dobře znát již na sestavě první startovní řady. Se zkušeným novozélandským polemanem Scottem Dixonem (Ganassi) si ji totiž dělili mladíci Colton Herta (Andretti) z USA a Rinus Veekay (Carpenter) z Nizozemska. A v tomto smyslu promíchala kvalifikace i zbytek pole.

Otázkou tedy bylo, zda se ještě jednou prosadí jeden z mazáků rázu Tonyho Kanaana, Ryana Huntera-Reaye, Takumi Satoa, Juana-Pabla Montoyi, Josefa Newgardena, Marca Andrettiho, Helia Castronevese, Simona Pagenauda a Willa Powera, nebo zda se zde bude radovat jedna z dalších početných „svěžích tváří“ zastoupených i několika jezdci, které dobře známe například z evropské scény formule 1 a 2: Marcus Ericsson, Alexander Rossi, který zde již jednou vyhrál, Patricio O´Ward, Pietro Fittipaldi, Scott McLaughlin, Felix Rosenqvist, Conor Daly, Santino Ferrucci, či Max Chilton.

Ve státě Indiana již v relativně velkém měřítku odbourali politické restrikce minulých 15 smutných měsíců a tak směl pořadatel připustit na tribuny své ohromné „staré cihelny – Brickyardu“ kolem 130 000 diváků. Také všechny tradiční prvky před startem, když na tradici se v USA kladw velký důraz, jako prezentace startovní vlajky a Borg Warner Trophy, prezentace pilotů, prezentace osobností, modlitba za padlé válek, defilé armádních sborů, zpívané hymny, přelet US Air Force, vypuštění tisíců barevných balonků a klasický povel k nastartování motorů, vyřknutý majitelem oválu Rogerem Penskem, mohly být celebrovány jako „za starých dobrých časů“. V tomto ohledu skutečně nesahá žádná Grand Prix F1, snad s výjimkou Monaka, Indianapolisu ani po kotníky.

V 11:00 h místního času ale nastal okamžik, kdy show musela stranou. Teď již platily jen rychlost, spolehlivost a jistá dávka štěstí. Poleman Dixon se na špičce ohřál po startu jen krátce, než ho na prvním místě vystřídal 19letý Herta a brzy poté 20letý Veekay (Rinus van Kalmthout), který tu ještě před dvěma lety startoval jen v juniorské třídě IndyLights. Indy 500 ale není o tom, být první po pěti kolech, zde jde o to, mít pokud možno nejlepší výchozí pozici po třech hodinách honičky – tedy těsně před cílem.

O první nehodu závodu se postaral nezkušený Brit Stefan Wilson, bratr zesnulého jezdce F1 Justina, když při první zastávce v boxech dupl na brzdy tak brutálně, že se jeho Andretti Dallara otočila do zdi. Závod ztratili v boxech hned na to i Dixon a Rossi. Odumřel jim motor a dlouho se nedařilo nastartovat.

Když pomineme skutečnost, že se vozy po Brickyardu pohybují rychlostí těsně pod 400 km/h, tak jeho sportovní průběh dlouho pozbýval výrazného vzrušení. Staral se o něj především Conor Daly, syn pilota F1 Dereka, když startujíc jen z 19. pozice po 51 kolech převzal vedení. Jinak se pořadí měnilo vlastně jen vlivem taktiky zastávek v boxech. Pole se ovšem ještě drželo „pohromadě jako korálky na niti“ a po polovině závodu platil stav Daly, Veekay a O´Ward. „Mladá fronta“ se tedy zatím dokázala prosadit.

Také do druhé poloviny závodu nastoupilo téměř celé pole de facto v těsném semknutí, což spíše připomínalo podnik NASCAR, než honičku monopostů. Změn pořadí na trati nyní k zábavě publika přibývalo a okusit, jak chutná vedení v Indianapolisu, směli i mladí Patricio O´Ward a Alex Palou z Mexika a Španělska.

Po předposledních zastávkách v boxech, tedy zhruba po třech čtvrtinách závodu, měli v rukou nejlepší karty Palou, zkušený Catroneves, O´Ward, Hunter-Reay, Veekay a Herta. Otázkou nyní bylo, kdo z této pevně sevřené skupiny nejlépe hospodařil s palivem, životností pneumatik a který z týmů zvolil nejvýhodnější frekvenci zastávek? Zatímco Veekay s Dalym draze platili za vysoké úvodní tempo, vedl ostatní do posledních deseti kol Palou před Castronevesem a O´Wardem. Obřími kroky je ale doháněl jezdec, který se doposud držel v ústraní, vítěz z roku 2019 Simon Pagenaud na jeho žluté Penske Dallaře. Dva junioři proti dvěma bývalým vítězům – jaké to velké vyvrcholení.

Sedm kol před koncem se na špičce usadil Castroneves, o dvě kola před koncem ho Palou ovšem předjel nazpět. Mladík z Barcelony zahájil největší sprint svého života, Castronevese jedoucího v Indy již po jednadvacáté, ale nesetřásl ze závětří. V předposledním kole převzal 46letý Brazilec první místo a dojel si pro čtvrtý triumf na Brickyardu. Po dlouhých a úspěšných dekádách strávených v týmu Rogera Penskeho slavil tentokrát s maličkým týmem Mika Shanka a Jima Meyera. A „Spiderman“ Castro Neves slavil jak se patří tím, že vylezl vysoko na záchytný plot rovinky, ze kterého zdravil nadšené tisíce fandů. Pro jednou se tedy ještě prosadila zkušenost.

Výsledek 105. ročníku 500 mil v Indianapolisu 2021

1. Helio Castroneves, Meyer Shank
2. Alex Palou, Ganassi
3. Simon Pagenaud, Penske
4. Patricio O´Ward, McLaren
5. Ed Carpenter, Carpenter
6. Santino Ferrucci, Rahal
7. Sage Karam, Dreyer Reinbold
8. Rinus Veekay, Carpenter
9. Juan Pablo Montoya, McLaren
10. Tony Kanaan, Ganassi

Text: Roman Klemm, foto: Roman Klemm

Kdo neusnul při sledování „husího pochodu“, který letos nabídla „napínavá“ Grand Prix Monaka, ten se mohl hned po průjezdu Verstappena cílem vrhnout na kvalifikaci pro „největší závod světa“ v Indianapolisu, kde skutečně dlouho nebylo jasno kdo z koho.

Kvalifikace na velkých 500 mil vlastně začala 4hodinovou částí již v sobotu. Ta ovšem jen napevno ustanovila sestavu startovních řad 4–10. Mezi kvalifikovanými tohoto „středu pole“ lze nalézt známá jména jako Alex Rossi, Takuma Sato, Pietro Fittipaldi, Juan-Pablo Montoya, Sebastien Bourdais, Marco Andretti, Simon Pagenaud a Max Chilton.

Prvních devět si ovšem vydobylo právo, jet v rozhodující nedělní kvalifikaci o pole position, za to muselo nastoupit nejpomalejších pět z 35 účastněných znovu o 11. a poslední startovní řadu. Dva nešťastníci tedy měli příští neděli jen přihlížet.

Neděle začala rozhodnutím ohledně samotné kvalifikace. Jako první měl místo na startu „v suchu“ Serge Karam, pak se dokázal přes lehké šournutí o zeď kvalifikovat i vítěz z roku 2018 –Penskeho Will Power – jehož slabý výkon byl vlastní senzací sobotní části kvalifikace. O poslední 33. startovní místo se v závěrečných minutách („Last Row Session“) muselo rozhodnou mezi jedinou ženou v poli Švýcarkou Simonou de Silvestrovou a Američany RC Enersonem a Charliem Kimballem. De Silvestrová zajela jen 3. čas a musela vyčkat výkonů soupeřů. Nováčkovi Enersonovi z týmu TopGun ovšem nepomohlo ani retrolakování ve stylu Johnny Lighting, vítěze z roku 1971 Ala Unsera, když zůstal nejpomalejším. Jako poslední byl na trati syn bývalého konstruktéra McLarenu F1 Charlie Kimball – ani on ale ke svému zděšení na čas de Silvestrové nestačil.

„Musím přiznat, že to letos bylo zvláště těžké. Jsem ale super hrdá na to, co jsem zde dokázala a doufám, že jsem i dalším mladým děvčatům pozitivním příkladem,“ shrnula šťastná de Silvetsrová, která hned po rozhodnutí spěchala k ubrečenému Kimballovi, aby ho „postavila na nohy“. Kvalifikace de Silvestrové je zajímavá i proto, že její tým sestává převážně z ženských členů a patří Beth Parettové.

Kdo bylo oněch devět jezdců, kteří se kvalifikovali pro rozhodující „Fast 9 Qualifiers“? Nejrychlejším v sobotu byl 3násobný poleman Brickyardu Scott Dixon (Ganassi), s ním mladý Colton Herta (Andretti), zkušení Tony Kanaan (Ganassi) s Edem Carpenterem (Carpenter), mladý Nizozemec Rinus Veekay (Carpenter), bývalý brazilský šampion Helio Castroneves (Shank), mladý Španěl Alex Palou (Ganassi), zkušený Američan Ryan Hunter-Reay (Andretti) a bývalý pilot F1 Marcus Ericsson (Ganassi).

Na své pokusy o co nejrychlejší průměr na 4 letmá kola vyrazili jeden po druhém v opačném pořadí a nakonec to byl 40letý Scott Dixon z týmu Chipa Ganassiho, kdo si pole position průměrem 231,685 mph zajistil. Vedle zkušeného Novozélanďana se do prvního trojstupu postaví mladíci Colton Herta a Rinus Veekay. Syn bývalého jezdce Briana Herty při tom byl jen o 19 tisícin sekundy pomalejší než Dixon. Z pohledu majitelů stájí byl kvalifikační víkend velkým triumfem pro Chipa Ganassiho, který má čtyři vozy v prvních třech startovních řadách. Michael Andretti může být částečně spokojen, zatímco technici Rogera Penskeho a AJ Foyta zapracovat na zlepšení nastavení svých dallar pro den závodu.

Pole position v Indianapolisu, čímž bychom opět byli u porovnání s Monakem, jistě hraje spíše komerční než sportovní roli – příležitostí k předjetí bude mít 33 účastníků 30. května více než dost. V USA žijící otec dvou dětí Dixon nastoupí ve „staré cihelně“ již po devatenácté a rád by zde konečně zopakoval své vítězství z roku 2008. Zvláště, protože se konečně zase pojede před diváky. Pořádající IMS otevře 40 procent tribun, což bude odpovídat návštěvě kolem 130 000 lidí.

Postavení na startu Indianapolisu 2021

1. řada: Scott Dixon (Ganassi), Colton Herta (Andretti), Rinus Veekay (Carpenter)
2. řada: Ed Carpenter (Carpenter), Tony Kannan (Ganassi), Alex Palou (Ganassi)
3. řada: Ryan Hunter-Reay (Andretti), Helio Castroneves (Shank), Marcus Ericsson (Ganassi)
4. řada: 10. Alexander Rossi (Andretti), 11. Ed Jones (Coyne), 12. Patricio O´Ward (McLaren)
5. řada: 13. Pietro Fittipaldi (Coyne), 14. Takuma Sato (Rahal), 15. James Hinchcliffe (Andretti)
6. řada: 16. Scott McLaughlin (Penske), 17. Graham Rahal (Rahal), 18. Felix Rosenqvist (McLaren)
7. řada: 19. Conor Daly (Carpenter), 20. Jack Harvey (Shank), 21. Josef Newgarden (Penske)
8. řada: 22. JR Hildebrand (Foyt), 23. Santino Ferrucci (Rahal), 24. Juan Pablo Montoya (McLaren)
9. řada: 25. Marco Andretti (Herta-Andretti), 26. Simon Pagenaud (Penske), 27. Sebastian Bourdais (Foyt)
10. řada: 28. Stefan Wilson (Andretti), 29. Max Chilton (Carlin), 30. Dalton Kellett (Foyt)
11. řada: 31. Serge Karam (Dreyer Reinbold), 32. Will Power (Penske), 33. Simona de Silvestro (Paretta)

Nekvalifikovali se: 34. Charlie Kimball (Foyt), 35. RC Enerson (Top Gun)

Text: Roman Klemm, foto: Roman Klemm

Bobby se narodil do autosportem (jak v USA říkají) poblázněné rodiny. Strýc Louis vyhrál devětkrát na věhlasném kopci Pikes Peak, v čemž ho Bobby desetkrát(!) následoval. Bratr Al sr. a synovec Al junior dokázali také triumfovat v Indianapolisu na místě, kde se jejich bratr Jerry roku 1959 zabil.

Unser a jeho bratři (s Alem si ovšem nikdy zvláště nerozuměli) šli typicky americkou sportovní cestou a protloukli se třídami Stockcars, Sprintcars a Midgets mocného klubu USAC. Od poloviny 60. let zde Bobby patřil mezi špičku a od roku 1962 se začal objevovat i v IndyCarech. Roku 1963 na Granatelliho roadsteru Kurtis-Novi poprvé také v Indianapolisu.

Nedočkavý „rookie“ Unser svůj žlutý vůz ale již ve druhém kole napasoval v první zatáčce do zdi.

Helma Bobbyho Unsera (foto: Roman Klemm)

Své první vítězství v této třídě slavil roku 1967 v kanadském Mosportu a jeho obličej je na klasickém poháru Borg Warner Trophy z Indianapolisu zvěčněn třikrát. O rok později zvítězil ze 3. startovního místa na Eagle-Offenhauseru před Danem Gurneyem a Melem Kenyonem. Roku 1975 vyrazil znovu jako třetí, aby jeho v klasické modři sponzora Jorgensen Steel lakovaný Eagle-Offy vyhrál před Rutherfordem a Foytem, no a nakonec mu patřilo ono krajně sporné vítězství z roku 1981. Bobbyho Norton Penske Cosworth tehdy nestydatě za neutralizace předjížděl po výjezdu z boxů na vnitřní stopě. Pořádající USAC ho druhý den ráno diskvalifikoval a vítězem prohlásil Maria Andrettiho. Roger Penske se s tím ale nesmířil a výbor rozhodčích USAC po více než 4 měsících tehdy již 47letého Bobbyho přeci jen znovu ustanovil vítězem. Místo penalizace jedním kolem si to „odpykal“ pokutou 40 000 dolarů.

Formule, kterou pilotovala legenda – Bobby Unser (foto: Roman Klemm)

Unser byl přesto „zhnusen poměry ve sportu“ a brzy poté svou aktivní kariéru ukončil. Na amerických tratích se od té doby ovšem často objevoval jako televizní komentátor.

Formuli 1 si během své předlouhé kariéry vyzkoušel jen krátce. Společně s Mariem Andrettim letěl roku 1968 po závodě v USA do Monzy, aby tam startoval na továrním BRM P126. Do Gran Premio ho ale nakonec nepřipustili, protože mezi oběma starty bylo méně než předepsaných 24 hodin. A tak na novějším British Racing Motors P138 vyrazil do mistrovství světa o měsíc později a to doma ve Watkins Glenu. Celá uspěchaná akce ale neslibovala sportovní úspěch a Bobby po 35 kolech vzdal s rozbitým 12válcem.

V Evropě tuto ikonu sportu bylo vidět jen velmi zřídka, o to více mne hřeje, že jsem se s Bobby Unserem mohl setkat před dvěma lety v Indianapolisu. Byl nejvyšší čas, potřást mu pravicí.

Text a foto: Roman Klemm