I když byli mnozí kolegové toho názoru, že „člověk stejně nemá šanci“, konečně jsem se rozhoupal k tomu před dvěma lety, abych zažádal o akreditace na proslulých 500 mil v Indianapolisu. Zvláště poté, co mi bývalý jezdec F1 a Indy Derek Daly dodal odvahy slovy: „Jen jim napiš – uvidíš, že to u tebe klapne.“ Měl pravdu – netrvalo to ani 24 hodin a obdržel jsem mail s potvrzením.
Už tehdy jsem si byl jist, že mě čeká něco velkolepého. Retrospektivně viděno, těch 5 dní v městečku Speedway a na jeho oválu (ano, proslulá trať se nenachází ve městě Indianapolis, ale jen na jeho periférii) překonaly i mé nejodvážnější sny. Hlavně v tom ohledu, že jsem dostal (v mnoha případech poslední) možnost, setkat se s opravdovými giganty Brickyardu. Nic proti vítězi ročníku 2019 Pagenaudovi nebo jeho soupeřům Castronevesovi, Dixonovi či Satóovi – co ale už jsou tito „piloti Dallara Cupu“ proti jménům jako Penske, Rutherford, Andretti, Vukovich, Mears nebo bratři Unserovi? A právě ohledně Bobbyho a Ala Unsera se ona smutná předtucha „prvního a zároveň posledního setkání“ již vyplnila. Sedm měsíců po smrti trojnásobného vítěze Indy500 Bobbyho, zemřel před několika dny i jeho bratr Al, který tento jedinečný podnik vyhrál čtyřikrát.
Nemá smysl zde znovu vyčítat všechny Alovy úspěchy, ty jsou vypsány jinde. Již samotná skutečnost, že na Brickyardu triumfoval tak často, dělá to z 82letého muže ze státu New Mexico jednoho z největších US sportovců všech dob. Díky úvodem zmíněné návštěvy Indianapolisu se mohu ohlédnout alespoň na několik krátkých osobních zážitků.
Al Unser mi ovšem „něco říká“ již dobrých 43 let. Když jsem roku 1978 v rukou držel můj první výtisk německého „auto sportu“, tak v něm mimo jiné byla reportáž z Indianapolisu. Tehdy nevyhrál nikdo jiný, než právě Unser na Lole Jima Halla. V roce 2019 jsem pak „stihl“ podat tomuto gigantovi ruku při exklusivním setkání legend, nechat si od něj později v paddocku podepsat modýlek, vyfotit si ho, jak objíždí okruh v jednom z VIP Pace Carů a obdivovat jeho vítězné Colty Ford v tamním muzeu. Naposledy jsem Ala Unsera seniora viděl, když krátce před startem závodu dojel do paddocku s veteránem, o který se dělil s další legendou Johnnym Rutherfordem. Stál jsem vedle jejich vozu a fotil, jak se Unserovi nedařilo vystoupit. On i bratr Bobby měli již tehdy jasně viditelné zdravotní potíže a Ala prostě nějak neposlouchaly nohy. V tom ho zezadu nečekaně popadly dvě tlapy černocha a než se nadál, vytáhly ho z úzkého kokpitu. Al byl celou akcí udivený až ustrašený, i když se kolem všichni smáli. Neviděl totiž to co oni. Muž, který ho vytáhl, nebyl nikdo jiný, než Willy T. Rbbs – jediný černoch, který se kdy do Indy 500 kvalifikoval. Celou legrační scénou se mimo jiné bavili i Rutherford, Tony Stewart a Lynn St. James.
I proto ještě jednou děkuji osudu, že mě do Indianapolisu v roce 2019 „zavál“. Když už jsem Ala Unsera seniora nikdy neviděl „naživo“ závodit, tak jsem se s ním alespoň směl setkat…
Text a foto: Roman Klemm
